Podání o theórii u Platóna

Kromě filosofického užití metafory theórie, tedy náboženské pouti na Délos, podává Platón i svědectví o některých athénských zvycích, které s takovou výpravou souvisejí. Například ve vypjaté atmosféře dialogu Kritón – když Sókrata před popravou navštěvují ve vězení jeho přátelé – se Sókratés dovídá, že jeho poprava bude načasovaná právě ukončením athénské theóretické mise. Jakmile se loď vrátí, zemře, a loď se už blíží. Sókratův život, tedy v očích Platónových život filosofický, je tak uveden do analogie s theórií, pouti k Apollónovi na Délos. Konec posvátné pouti umožňuje konec života. Viz Platón, Kritón 43d. Na návrat lodi bylo nutné čekat proto, že po dobu theórie se v Athénách nesmělo popravovat. (Viz také exkurz Théseova loď.)

Toto i další věci se podrobněji dovídáme v retrospektivě dialogu Faidón. Od doby, kdy Apollónův kněz ověnčil záď lodi, a ta pak odplula s theórií (se „svátečním poselstvím“ na Délos), až do jejího návratu, se z důvodů rituální čistoty nesmělo popravovat. Kromě toho zde Platón tvrdí, že podle athénské tradice je theórie připomínkou Théseovy výpravy na Krétu – a současně naplněním dávného Théseova slibu Apollónovi, že pokud uspěje, budou Athéňané rok co rok posílat takovéto „sváteční poselství“ na Délos, viz Platón, Faidón 58a-c.

Do hry tedy vchází prastarý děj théseovské legendy. Dosvědčuje toto místo u Platóna pouze další athénský pokus o legitimizaci faktické nadvlády Athén nad Délem v klasické době? Kdyby ne, nebo aspoň ne jen, tak by vlastně Athéňané připouštěli, že už mytické době Théseově byl Délos natolik slavné kultovní centrum, že se k němu vztahovaly královské sliby v těch nejdůležitějších věcech. Platón je ovšem starý lišák, takže celou pasáž opatrně uvozuje slovy „jak vypravují Athéňané“ a zdržuje se komentáře o pravdivosti takového vyprávění. Zrovna v té chvíli mu athénské zvyky a legendy přinejmenším nevadí. Viz info Rámec Théseova příběhu.

Teoretik intelektuál

V Platónově díle pěkně vidíme také proměnu užití slova theória směrem k intelektuálnímu významu, a to díky jeho zvyku mluvit o myšlení metaforicky jako o vidění intelektem. V témže dialogu Faidón, kde psal o theórii na Délos, se pak skrze postavu Sókrata ptá, zda je možné „pohlížet“ na to, co je ve věcech nejpravdivějšího, prostřednictvím těla (65e2). V této Sókratově předsmrtné rozmluvě s pythagorejcem Simmiou převládá odtělesňující zásvětní tón, takže filosofova duše si cení tělo nejméně ze všeho (65c). Pouze v osvobození od tělesnosti by prý člověk „spatřil“, co je „tam“ (109e6), tedy pravou skutečnost; v kontextu se myslí skutečnost nad-nebeská, analogicky k pozemské skutečnosti nadmořské: díváme se na ni intelektem podobně tomu, jako kdybychom se na pozemský svět dívali očima ryby, která pohlíží vzhůru zpod mořské hladiny.

Vedle zásvětního kontextu, který je pochopitelný v rozmluvě před popravou, a ještě k tomu s pythagorejci, zaznívá občas u Platóna také další odtělesňující tón, totiž motiv sublimace sexu, a to sublimace homoerotického vztahu. Platón rád užívá homoerotických metafor, i když současně kritizuje homosexuální praxi. Skloubí to tím, že chce takovýto erotický vztah sublimovat do filosofického vztahu k intelektuální pravé skutečnosti, takže nedojde k žádnému tělesnému vyvrcholení. V homoerotickém vztahu stejně nemůže dojít k početí, tedy – nepěkně platónsky řečeno – k lámání perutí dosud nevtělené duše. A Platón navrhuje, aby se takový vztah proměnil v trvalé opeření duše (Faidros 252b-c), které se nevyčerpá vyvrcholením. Jasně to vyslovuje v dialogu Symposion, když nechá Sókrata vyprávět o zasvěcení do erotiky, které se mu, ovšem na úrovni slovního poučení, prý dostalo od Diotímy, ženy z Mantineie. Od zamilování do těla krásného chlapce má přejít k pohledu na obecnější krásu. Zíraje na moře krásy má rodit mnoho krásných a velikých řečí a myšlenek v nezávistivém filosofování (210d4)! Z miláčka nebo milenky se stává pouhý zážehový impuls k cestě za obecninou, z pudové touhy se stává začátek filosofické cesty k vidění netělesné ideje. Nejen, že na tělesné úrovni pak už k ničemu nedojde, ale sama theória už nebude obyčejným koukáním na něco, ba ani posvátnou poutí na Délos, nýbrž intelektuálním nazíráním idejí. A v homoerotickém vztahu pak těžko filosofovi vyčítat, že takovým postupem děti nezplodí. Další výklad těchto problémů však patří do vyprávění o Athénách.

Theória, tedy sváteční poselství ke hrám na Délu, se v průběhu antiky stala metaforou pozice nejen diváka, ale také filosofa. Je to metafora velice dvojsečná: vznešená i vyprazdňující až znevažující. Ohrožuje totiž skoro všechno, co jakožto živí, jednotliví a nezaměnitelní lidé považujeme za skutečné. Spíše světlejší stránku této metafory hned uvidíme na údajně Pythagorově přirovnání filosofů k účastníkům theórie, jak je cituje Diogenés Laertios.

 Souvisle číst: text Platón, Kritón 43d, text Platón, Faidón 58a-c, exkurz Théseova loď, dál na Podání o theórii u Diogena Laertia

 Zpátky na obsah podkapitoly Theórie

 Zpátky na obsah kapitoly DÉLOS

 Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY