Podání o theórii u Diogena Laertia

V díle Životy filosofů zapsal v 3. století n. l. Diogenés Laertios legendu, která se vyprávěla o Pythagorovi (originál viz Diogenés Laertios VIII, 8):

„Život prý přirovnával ke shromáždění při hrách. Jako tam totiž jedni přicházejí soutěžit, druzí za obchodem a třetí, ti nejlepší, jako diváci, tak se v životě rodí otrocké duše jako lovci slávy nebo bohatství, ale filosofové jako lovci pravdy.“

Zatím nechme stranou, že se toto podobenství o theórii připisuje Pythagorovi, a bez ohledu na jeho původ a historické okolnosti se věnujme tomu, co nám chce říct. Lidský život se prý podobá třem možnostem účasti na slavnostních hrách.

Jeden typ lidí přichází na slavnostní hry proto, aby hrál divadlo, recitoval, zpíval, nebo třeba závodil v běhu. Je jasné, že bez nich by to nešlo, právě tito lidé slavnost tvoří, obětují své síly k poctě boha i k potěše diváků. Jejich rizikem je, že loví slávu a mohou se stát jejími otroky.

Druhý typ lidí na slavnostních hrách málem parazituje: využívá je k prodeji všeho možného a k uzavírání obchodních dohod, nebo dokonce k diplomacii. Jenže bez nich by soutěžící ani diváci neměli pohodlné a příjemné zázemí, ba hry samotné by neměly takový lesk a slávu. Jejich rizikem je, že loví bohatství a mohou se stát jeho otroky. (Našinci by se chtělo podotknout, že by se hry bez nich dobře obešly, ale nebuďme malicherní.)

Třetí typ lidí zdánlivě nedělá nic. To jsou prý teoretici v původním smyslu slova, totiž diváci. Bez nich by to celé nemělo smysl, neboť oni viditelně zastupují neviditelnou pozornost boha nebo bohů. Něco podobného přece dodnes známe z divadla nebo z kina: někdo to hraje nebo produkuje, kolem se dějí pokusy o kšefty nebo o společenské konexe, ale diváci jsou svobodní v tom, že se mohou jenom dívat; dívat se na něco, co stojí za vidění (dokonce i navzdory okolní komerci nebo společenské hře o prestiž). V tomto podobenství jsou diváci podobni filosofům. Loví pravdu! Je to bez rizika? Bez možnosti propadnout otroctví takovému lovu?

Divácká pozice

Úkolem teoretika je zaujmout pozici diváka, pozorně sledovat a vnímat, nechat na sebe působit posvátný děj slavnosti, dokonce být schopný vydat svědectví o smyslu toho viděného. Je to zvláštní postoj aktivní nezúčastněnosti, starosti o bezstarostnost, péče pouze a jen o dobrou pozici ke sledování a dobré rozpoložení. Divák sám nehraje, nezávodí, ani mezitím neprodává občerstvení nebo nedohaduje společenské obezličky, protože to vše by rušilo zaměření pozornosti na to, kvůli čemu sem přišel. Přišel proto, aby viděl něco, co stojí za vidění. A při slavnostních hrách se odkrývá skutečnost, jsou to přece slavnosti náboženské, a skutečnost stojí za vidění. – Důležitost pozice diváka je snad jasná, stejně jako důležitost toho, aby tato pozice zůstala „čistá“, nezatížená postranními úmysly. Nepodceňuje však toto podobenství roli soutěžících, ať už herců, zpěváků nebo atletů? A nepodceňuje rizika, která mohou číhat na diváky?

Problémy divácké pozice

Diváci jsou prý „nejlepší“, což je jasná narážka na aristokratičnost, zdůvodněná právě tím, že se kvůli pravdě zříkají slávy a bohatství. Rodí se prý jako filosofové, jejichž údělem je „lov pravdy“. Milovníkem moudrosti se prý člověk „rodí“, nestává se jím třeba školním studiem, absolutoriem. Nu což, možná ano, ale co ten „lov pravdy“? Není to riskantní – tedy pro tu pravdu – a není to mimo žánr? Nemáme teď na mysli samozřejmá rizika mocenského postihu za odkrývání pravdy, ale rizika základnější. Má být filosofie nějakým lovem? Je vhodné pravdu zrovna lovit? Je to vůbec možné? Nezůstane po lovu pravdy jen výřad použitých jazykových nástrojů a společenských ocenění za důvtipnost jejich při jejich použití? Nepřináší divácká pozice také svá rizika, třeba riziko pozice kritika, který posuzuje něco, co by sám nedokázal?

Kdybych na takové otázky uměl odpovědět, nepsal bych toto vyprávění o Kykladách, nýbrž učebnici pravé skutečnosti, aneb „jak to je“! Jisté je, že podobenství připisované Pythagorovi je vtipné, ale že podceňuje rizika diváků. Zrovna tak je jisté, že nepochází od Pythagory, přinejmenším ne v této podobě. Dokonce ani samo slovo „filosofie“ se Pythagorově době ještě nevyskytuje. Obraz “lovu pravdy“ je zcela průhledně Platónův. Podstatnější je, že „lov pravdy“ předpokládá klasicky proměněné pojetí pravdy, která už není darem inspirace nebo entusiasmu, ale výsledkem argumentačně vedeného dialogu. Jinak by totiž divák musel být jakožto lovec ozbrojen ne zbraněmi diváka, nýbrž skutečným loveckým náčiním, což by vůči hercům i atletům, ba ani vůči obchodníkům, nebylo pěkné. K tomu všemu se postupně dostaneme.

Zatím se raději porozhlédněme po starších podobách poutí na Délos i po dalších možných „teoreticích“ na Délu – a pak po nedoceňovaných možnostech i úskalích „diváctví“, tedy teoretické pozice. „Teoretická pozice“ je totiž z jedné strany viděno důležitým a nedoceňovaným motivem, z druhé strany viděno je konstruovaná, jako už pokus athénského státu o monopol na poutě k Apollónovi a zjevování pravdy na Délu.

 Souvisle číst: Starší podoby theórie

 Zpátky na obsah podkapitoly Theórie

 Zpátky na obsah kapitoly DÉLOS

 Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY