Jas Keru: Porovnání verzí

Verze z 23. 3. 2017, 11:03

 historka - stránka bez jednoznačného pokračování
 Stránka ve vývoji

V srpnu 2008 jsme s Marií přijeli na Irakleiu kvůli jeskynní pouti (viz Pouť do jeskyně). Bydleli jsme v Livadi u helenizovaného Albánce Martina a chodili nakupovat do „Kentra“ v Ag. Georgios. Po pár dnech na mně při ranním nákupu kyrios Angelos spustil: „Tys tady chtěl loni na Keros. A tys chtěl na Keros i předloni na Koufonisiích!“ Napřed jsem se málem leknul, ale on hned dodal, že mám být zítra v deset v přístavu a chtěl pár desítek eur pro kapitána. Ukázalo se, že jde o jednodenní výlet lodí Aiolia, letos poslední na Keros, zatímco leckam jinam jezdí mnohem častěji. Máme prý velikou slevu, když o to tak stojím, normálně to není levný podnik. Tak jsem se vracel do Livadi s nákupem a se zprávou, že jedeme na Keros!

Ráno jsme poctivě čekali v poloprázdném přístavu v Ag. Georgios, kde se opět dokonale nic nedělo. Postupně se sešlo skoro deset lidí, včetně celé zápaďácké rodinky, vystrojené jak na tropickou expedici. Čas běžel, netrpělivost rostla. Konečně přijela lodička, ale jiná, co nabízí okružní plavbu kolem ostrova Iraklia. Na ni většina těch lidí čekala, o té naší nikdo nic nevěděl, tedy krom toho, že ta vybavená rodina na ni čekala taky, ale vzdali to, k mastné ceně za cestu na Keros přidali po 10 E na osobu a jeli na výlet kolem ostrova. Oceňoval jsem, že mi Marie nevyčítá promarněná eura, byť hodinu po plánovaném odjezdu už propadala skepsi, ani s tou obří slevou to pro nás levné rozhodně nebylo.

Sotva však lodička okružní plavby zmizela za nejbližším útesem, přiřítila se z druhé strany jiná o něco málo větší, Aiolia (Eolia)! Byl na ní jenom jediný člověk, který ji řídil, nalodil nás a hned zase vyrazil. Menší, velice snědý šlachovitý muž s obřím nosem se přestavil jako kapitán Manolis. Seděli jsme sami na palubě malé výletní lodi a pluli s větrem o závod naprosto klidným mořem směrem na Schinoussu. Tam jsme na chvíli přistáli, přistoupili další cestující a nabrali jsme důležité zásoby, hlavně jídla a pití. Ukázalo se, že tenhle výlet si na konec prázdnin dělali majitelé spíš pro sebe a své přátele, nás velkoryse přibrali. Včetně dvou athénských rodin s kořeny na Schinousse nás bylo něco přes deset. Aiolia konečně zamířila na Keros!

Pluli jsme podél jižního pobřeží Keru směrem na východ, což bylo tuze pěkné, ale ne tak poučné, jak jsem doufal. Ještě jsem nevěděl, že v těsné blízkosti nejslavnějších míst pojedeme při zpáteční cestě. Na pravoboku jsme měli pěkný výhled na Antikeros, na levoboku defilovaly skaliska Keru. Přiblížili jsme se k zátoce, která byla určená k přistání, kousek za polovinou jižního pobřeží směrem na východ. Asi proto, že je dost daleko od vykopávek, takže nevznikají podezření. Při odjezdu jsme tam pak potkali větší a mnohem bohatší loď.

Samo vylodění v zátoce mělo pro nás poněkud trapný průběh. Aiolia totiž zakotvila notný kus od břehu, ostatní prostě naskákali do vody, včetně malých dětí, zato my ne. Problém s oblečením by se vyřešil snadno a rychle, ale jak plavat s foťákem, výměnnými objektivy a triedrem? Kapitán Manolis nás proto naložil do nafukovacího člunu a jeden z jeho přátel s námi dovesloval skoro ke břehu jako se zavazadlem. Zbytek jsme už dobrodili a člun se vrátil na Aiolii.

Konečně na Keru! Chci si užít jenom samotného vstupu na posvátný ostrov a jen malinko se porozhlédnout po nejbližším okolí. Nehodlám zavdat nejmenší záminku k domněnce, že jsme přijeli hledat poklady nebo dokonce ilegálně kopat. Navíc se bojím hadů, ale naštěstí jsme na Keru žádného neviděli. Zato tu jsou zřetelné stopy nějaké lidské přítomnosti: nízká zídka v zátoce, pěšinka nad ní, kus dál na ní dokonce čerstvé oslí lejno! To je ale už všechno. Není tady ani tak moc sucho, jak jsem čekal. Tak se jenom rozhlížíme směrem k horám a pak jdeme za ostatními do moře. Na mořském dně jsou v průzračné vodě vidět nějaké větší střepy obyčejné keramiky, nejspíš pozdně antické.

Při zpáteční cestě jedeme blízko vykopávek, takže fotografuju, i když tam toho není zase až tolik vidět. Záhada základů vesničky viditelných z Pano Koufonisi zůstala nevyřešená, protože jedeme kolem opačné strany Keru, než je ta, která je vidět z Koufonisi. Jedeme teď blíž k pobřeží Keru, které působí opravdu romanticky a většinou i nepřístupně.

Znovu se blížíme k Daskaliu alias Daktyliu, tentokrát dost těsně. Nad protilehlým pobřežím Keru je vidět cosi, co by mohly být vykopávky. Zkouším nahlédnout do úžiny mezi Kerem a Daskaliem, jsou tam stopy po výkopech, snad i pěšinky, vyťapané od archeologů. Něco většího bylo víc vpravo, tedy jižněji, vlastně jsme to už skoro minuli. Tak tady nedávno kopala britská škola - viz exkurz Cambridge Keros Project.

Dál už plavba probíhala v duchu světských povyražení. Dostalo se nám obvyklých náležitostí takovéhoto lodního výletu, ovšem v nejlepší kvalitě a nejzajímavější podobě: svačinka na lodi, koupání ve volném moři, obhlídka romantických skalisek ostrůvku Glaronisi, návštěva hospody na Kato Koufonisi. Při zapadajícím sluníčku jsme se vrátili na Irakleiu, kde jsme po dojemném loučení vystoupili jenom my, zatímco ostatní pluli s Aiolií do jejího domovského přístavu v na Schinousse.

K následkům této výpravy patřil i dost surreálný sen, ve kterém jsem byl nabádán ke vstupu do odborové organizace ostrovních šamanů.

   Souvisle číst: Donoussa a Blažené ostrovy nebo zpátky na Tajuplný ostrov

Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: Pouť na Délos a Kyklady

Tajuplný ostrov

Keros

MALÉ KYKLADY