Problémy teoretiků až po naši dobu

Různé tvary a odvozeniny slova theóriá zažily od antiky po naši dobu velkou slávu i změny významů. Začátek těchto proměn jsme viděli v Podání o theórii u Platóna, pokračování pak v Podání o theórii u Diogena Laertia. Ponecháváme raději stranou, že v Athénách je to také označení pro daně a jejich výběrčí. Už Aristotelés však slova „praktický“ a „teoretický“ používá přibližně v tom významu, jaký známe i dnes. Teorie u něho souvisí s abstrakcí.

Střední platonici a novoplatonici určí filosofii jako „teoretický způsob života“, možná pod pythagorejským vlivem. Jde prý o připodobnění se bohu, nakolik to je člověku možné. Teorie souvisí se „soustředěním“, tedy s dostředivým pohybem duše, který je opakem odstředivého pohybu, tedy „rozptylování se“. Dostředivým pohybem se duše obrací k intelektu, vztahuje se k idejím, ovšem mnohdy za cenu odvratu od smyslů a prožitků, od vnímání a emocí. Teorie se stane synonymem meditace, dostředivého rozpoložení. Tyto analogie vypovídají o důležitosti i problematičnosti pozice „teoretiků“.

Jedním úskalím teoretiků je hra na zaujímání „božské pozice“. Jinou nepěkností je pouhá výmluva na teoretičnost z úst těch, kdo nejsou schopni žádné akce, ba ani zajímavého pohledu. Opačným problémem novodobé společnosti je zase pohrdání neangažovanou pozicí „pouhého“ diváka, který chce prostě něco zajímavého vidět, něco podstatnějšího, než shon konzumní společnosti nebo shon za publikačními „výstupy“. Mnozí se skoro stydí za to, že zajímavé nápady přicházejí i mimo prostor každodenní dřiny. Proto si připomeňme, že čeští obrozenci prý v ne zcela vážném kontextu zkoušeli pro „theórii“ nebo „teorii“ také překlad „volnočasné civění“, neboť kdo se neumí zajímavě dívat, někdy i dlouho trpělivě a se zalíbením čekat na dobrý pohled, ten nemá k soustředěné práci jiná témata, než přemílání již napsaných textů jiných, dokonce textů o textech. Jak bychom mohli už předem poznat, co je rušivým rozptylováním, a co kýženou podívanou, odkrývající kousek skutečnosti? I pobývání na Délu může být obojím, ale ten ostrov sám a jeho památky nás často přímo pobídnou ke zvýšené pozornosti. (Viz také Zdeněk Kratochvíl: Diváctví a soutěžení. Vesmír 90 (141) 2011/12. s. 726-8.)

Soustředění je mnohdy užitečné, ale neméně důležitá je vnímavost pro okolí, prostředí, kontext. Archaická představa (Archilochos, Anaximenés) to popisuje opačnou metaforou (oproti koncentricitě soustředění), totiž zakoušením toho, „co nás obklopuje“, co přesahuje naši lidskou situaci nouze, co je zdrojem každé vznikající jednotlivosti, a do čeho zase vše zaniká, jak říkal už Anaximandros.

 Souvisle číst: Posvátnou cestou

 Zpátky na obsah podkapitoly Theórie

 Zpátky na obsah kapitoly DÉLOS

 Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY