Posvátná temnota zakázaného ostrova
historka - stránka bez jednoznačného pokračování
Už léta jsem na Naxu pošilhával po nějaké možnosti cesty na malokykladský ostrov Keros. Keros mě lákal nejen proto, že je největším nalezištěm kykladských idolů, navíc těch nejhezčích i největších, ale taky proto, že si soukromě už dost dlouho myslím, že to je původní posvátný ostrov Egeidy, vzor Délu z ještě starší doby. Navíc mě samozřejmě přitahuje romantika neobydleného a přitom relativně dost velkého ostrova, dokonce hornatého. Na Keros však z Naxu nic nejezdí, přestože se tady rádi chlubí tím, že odtud jezdí „kamkoliv“. Pouze luxusní hotel Asteria v hotelové čtvrti Naxijské Chóry provokuje svým jménem, neboť to je možná mytologický název Keru.
2006
Když jsem poprvé navštívil Malé Kyklady, s Marií, začátkem září 2006, tak jsme se ubytovali na Pano Koufonisi, leč samozřejmě jsme se snažili dostat hlavně na Keros. Z Pano Koufonisi jsme Keros viděli dost zblízka, zabíral velkou část protějšího obzoru. Přesto jsem na Keros nenašel žádnou dopravu, v lodní kanceláři i v přístavu se na mě dívali jak na blázna. Tak jsem to zkusil smluvit s rybáři, ale bylo to ještě horší. Zdatný místní muž, který byl ochotný mě svézt leckam, třeba i zadarmo nebo za pozvání na kafe a raki po návratu, po pouhém vyslovení jména Keros bez zdůvodnění odešel. To se opakovalo. Tak jsem se trapně aristotelsky tázal po příčině tohoto jevu naší skvělé paní bytné. Tato jinak velmi řečná stará dáma odpověděla tuze stručně, že „o Keru se nemluví“ a šla pryč. Tak jsem už radši ten rok o Keru nemluvil, alespoň ne na Pano Koufonisi. Místo toho jsme si zajeli na Kato Koufonisi, odkud je na Keros ještě blíž, a prohlíželi jsme si ho z krásných a tehdy skoro prázdných pláží. Je odtud vidět i ostrůvek Daskalio (Daktylio). Kolem pluly nejrůznější lodě a lodičky, ale na Keros nebo do jeho blízkého okolí nic. Při večerním čekání na lodičku Marigó, která nás měla odvézt zpátky na Pano Koufonisi, jsme zažili překvapení, které je náležité vylíčit jinde, viz historka Zjevení kykladských šamanů.
2007
Další rok jsem byl s Radimem v Aigialí na Amorgu. Ani z tohoto většího byť vzdálenějšího přístavu se žádné spojení na Keros nenašlo, zato místní o Keru mluvili, dokonce rádi a hojně. Začal jsem pátrat v hospodě Asteria, ale tam byli spíš Athéňáci a pár cizinců. V přístavním „rakokafeniu Amorgialí“ jsem pak vyslechl řadu historek o nebezpečích Keru: mořské proudy, podmořská skaliska, divoký pes na ostrově, bláznivý pastýř, který ostrov obývá sám, hadi, podivné vykopávky, nějaké nejasné maléry v minulých desetiletích v souvislosti s jakýmisi Američany. Tmavá silueta Keru na západním obzoru ty historky pěkně korunovala.
Pak jsme jeli zase na Pano Koufonisi. Paní bytná se tvářila šibalsky, ale já se už na Keros neptal. Raději jsem jej z terasy pečlivě prohlížel triedrem. Hned naproti jsou kousek nad pobřežím jasně vidět základy zrušené malé vísky, nad nimi pozůstatky nějakých terásek a cesty. Zrovna anticky, natož bronzácky, to však nevypadá, nejspíš to ani nemusí být nijak moc staré. Není ovšem jasné, proč toho tam není vidět víc, pokud to není prastaré. Ani na opuštěné výkopy to moc nevypadá.
Večer jsme seděli na terase a probírali nedostupnost Keru, který se temně rýsoval hned naproti. Všude kolem plno světel uprostřed noci: na našem ostrově, na okolních ostrovech, na moři; jenom na Keru a v jeho okolí úplná tma. Žádný rybář v okolí, žádné světýlko na ostrově, ani okno, ani motorka nebo člověk s baterkou. Dokonce ani žádný majáček, což je nanejvýš podivné, protože kolem je dost hustá lodní doprava, sem tam i nějaké letadlo, Keros je tuze skalnatý, jinde je tady majáček na každém větším šutru. Temnota Keru působila až strašidelně. Vyprávěl jsem Radimovi, co jsme loni s Marií zažili večer na Dolním Koufonisi (viz historka Zjevení kykladských šamanů).
Není snad důvodem nepřístupnosti Keru jeho pokračující starokykladské osídlení, které je nutno utajit před athénskou vládou a před Unií? Co když si původní obyvatelé Kyklad udrželi ve vnitrozemí ostrova své dávné zvyky – a pouze za letních úplňků vyrážejí v noci na obě Koufonisia?
S klesající hladinou v lahvi stoupala neodbytnost starokykladského šamana přestrojeného za divokého pastýře šílených koz (existujícího s pravděpodobností 50%) i jeho vzteklého vlkodlaka uprostřed mořských proudů a skal pod dohledem paní bytné a britského guvernéra plukovníka kolonela, živících se ilegálními výkopy kykladských idolů mezi jedovatými hady ve službách Getty Viila Center v Los Angeles a Badisches Landesmusea v Karlsruhe.
Druhý den jsme se řádně usadili ve svérázné hospodě na Dolním Koufonisi a postupně dali řeč o Keru. Polonahý statný hospodský s vlasem do půli zad a vousem po břicho mezi několika ostřejšími slovy bodře podotkl, že se tam nesmí. Dával jasně najevo, že je na naší straně a že si o tom zákazu myslí své. Nějaký jeho mladší příbuzný nebo štamgast (tam se moc nepozná, kdo patří k hospodě jakým způsobem) byl ochotnější: „Vem si tady kajak a dojeď si tam, pak ho nezapomeň vrátit.“ Za hospodou skutečně ležely hned dva kajaky. Nepůjčil jsem si žádný, protože nejsem sebevrah – a taky proto, že neumím jezdit na kajaku. Tím jsem u toho kluka klesl zpátky na úroveň kohosi z pevniny a přestal se se mnou bavit.
Protože nám zbyl den volna, hodili jsme si eurem, zda nezkusit vylodění na Iraklii. Padlo „1“, tedy logická pravda, tak jsme jeli. To je historie sama pro sebe (viz historka Kemp v Livadi). Tam jsem v „Kentru“ nad přístavem zkoušel dělat hlupáka a chtěl jsem koupit lodní lístky na Keros. Odpověď kyria Angela byla nadějná: Tóra ochi, „Teď ne.“ Bohužel u toho ten rok zůstalo. V obzvláštním kempu na Livadi jsme se celý večer bavili s majiteli, taky o tom, proč se nedá jet na Keros. Ti v tom neviděli jiný problém než technický. Tvrdili, že tam kdysi bývala vesnice, ale že se odstěhovala, protože tam není voda. A rybáři tam prý člověka nevysadí kvůli obavám, aby se mu třeba něco nestalo. To byl ovšem pohled švýcarského pastýře koz v podobě stoického filosofa a francouzské emigrantky, pobývajících na Iraklii několik let.
2008
Vylodění na Keru! Viz historka Jas Keru.
2009
Další rok jsme se s Vojtěchem a s Radimem ocitli na Schinousse (viz historka Odhalení na Schinousse). Schinousští nemají s Kerem potíže, jezdí se tam koupat. Naznačují však, že na Pano Koufonisi jakési důvody ke špatnému svědomí vůči Keru mají.
2010
Na Schinousse se v červnu dovídám, že několik generací zpátky prý na Keros dopadla jakási ošklivá záležitost, snad něco ve stylu krevní msty. Od poloviny 20. století zase byly maléry s ilegálními vykopávkami a s překupníky fragmentů kykladských idolů. Ostatně taky na Schinousse prý roku 2006 policie našla vilu plnou antických artefaktů pro renomovaná evropská i americká muzea, asi včetně padělatelské dílny. Později se to snad ještě opakovalo. K tomu všemu patří nejasná legenda o původně pastýřské rodině z Keru, která velice zbohatla díky vykopávkám a dnes údajně žije v někde v Kalifornii, zatímco jediný odrodilec, který zůstal věrný Keru, tam dodnes žije jako poustevnický pastýř koz, doprovázen pouze oslicí. Mám tomu všemu věřit?
2011
Dopravní kalamita na Malých kykladách (viz historka Plavba na Expresu Skopelitis, 2011) a silný vítr neumožnily pokus o návštěvu Keru.
2012
V únoru potkávám předběžné zprávy o nových výkopech na Keru, viz exkurz Cambridge Keros Project. Hrůza mě jímá, když mi teď dochází, do jakých podezření jsem asi v minulých letech upadal ve snaze dostat se na Keros, aniž jsem o tom věděl, pozor jsem si moc nedával, jen v rámci předběžné opatrnosti.
Veselejší je, že právě v těch letech, kdy jsem se pokoušel dostat na Keros, ať s Marií, nebo s kamarády ze školy, tam Britové šťastně vykopávali. A sotva dokopali, přistáli jsme na vytouženém Keru i my. Sice několik kilometrů východněji, to však proto, že přistání blíž k centrálním svatým místům nebylo v naší moci. Po cestě jsme byli na moři necelých 200 metrů od nejposvátnějších míst, věděli jsme o nich, i když zatím ne o výsledcích výkopů.
Souvisle číst: historka Jas Keru nebo rovnou Antikeros
Zpátky na obsah podkapitoly Keros
Zpátky na obsah kapitoly MALÉ KYKLADY
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY
