Jak rozumět Diagorovi?
Z rané klasické doby známe několik soudních obvinění z ateismu, přestože je málo pravděpodobné, že by se už tehdy objevovali skuteční ateisté. Nejznámější je případ Sókratův – a Sókratés přece ateista určitě nebyl, pouze ctil bohy trochu jiným způsobem, dokonce zavedl představu, že bohové o lidi pečují, a možná i představu účelného uspořádání světa. Šlo hlavně o politickou kauzu. Sókratův případ byl exemplárním zneužitím athénského zákona na ochranu náboženství a předcházelo mu zesměšnění od Aristofana. Bylo tomu tak i v případě Diagory z Mélu?
Společným momentem se Sókratem je politický motiv. V Diagorově případu je dokonce jednoznačnější, vždyť byl významnou osobností tvrdě poraženého neposlušného ostrova. Zrovna tak je však pravděpodobné, že v případě Diagory nebylo potřeba tak nesmyslných obvinění, jaká byla o 16 let později vznesena proti Sókratovi, neboť snad opravdu poskytl formálně plausibilní důvody k obvinění z bezbožnosti, totiž veřejné rušení úcty a zesměšňování náboženství. Důvody, které později uvádí Athénagorás, mohou být (pokud nejsou všeobecným plodem fantazie) zajímavé tím, že dávají do jedné roviny znevážení typicky dórské úcty k héróovi Héraklovi, který byl ovšem ctěný i v Athénách; znevážení cizorodých náboženských motivů, i když v Athénách tolerovaných a zčásti i ctěných, totiž orfických a kabeirských; znevážení eleusinských mystérií, které jsou sice také zvláštním útvarem uvnitř obecného řeckého náboženství, avšak dějí se pod patronací athénského státu a požívají zde největší úctu. Lze to číst i tak, že Diagorás znevážil mystéria obvyklá i neobvyklá, a k tomu běžnou lidovou úctu k nábožensky významným sochám.
Vyzrazení mystérií je v antice velice vážným přečinem. Rovná se totiž znevážení, protože vyzrazení vede k odkouzlení, ruší působení posvátna a tajemna. Zasvěcencům za to hrozí přísné tresty. Problémem ovšem je, jak mohl Diagorás mystéria vyzradit. Buď by do nich musel být nejprve zasvěcený, nebo byla alespoň zčásti vlastně obecně známá, ale za „vyzrazení“ se považovala jejich diskreditace, tedy taková řeč o jejich obsahu, která jde mimo posvátný kontext úcty.
Slovo „ateista“ původně znamená chudáka, kterého bohové opustili. Už v klasické době se však objevuje nová představa o ateismu, totiž, že ateista zpochybňuje angažovanost bohů při věštebných úkonech, třeba při losování, ba že zpochybňuje působení bohů ve světě. K tomu se postupně přidává lidová představa, že bezbožník je ten, kdo zpochybňuje, že bohové nedopouštějí bezpráví, nebo že je alespoň trestají. Všechno to zřejmě Diagorás splňuje, u něj nejde ani tak o teoretické tvrzení, že žádný bůh neexistuje. Jenže do pomyslného pytle „ateista“ se mohou dostat jak náboženští reformátoři a filosofové, kteří jsou zbožní nezvyklým způsobem, tak kritici náboženství jako takového, dokonce i nactiutrhači. Který z nich byl Diagorás?
Možná skutečně šlo o nějaké bezpráví, od bohů dopuštěné a nepotrestané. Dokonce o zcela konkrétní bezpráví, totiž athénské znevážení a poplenění Mélu! Diagorás, který měl už předtím pověst vtipného kritika tradice, mohl na tomto politicky pikantním případu ukazovat, jak naivní jsou lidové představy o působení bohů. Hysterie athénských politiků hledajících viníky úpadku v řadách „bezbožníků“ pak mohla vést k prudké reakci, navíc podmíněné osobními vztahy. Diagorás nejen pocházel z Mélu, ale asi byl i přítelem jeho poraženého vládce, který se vůči athénskému ultimatu dovolával právě respektu vůči bohům! Athéňané proti tomu stavěli pragmatickou úvahu o své mocenské přesile – a v procesu s Diagorou nejspíš chtěli dostat na svou stranu i bohy.
V anekdotách z římské doby se Diagorás jeví jako velice vtipný a navíc sebevědomý člověk. Pokud to není jen stylizace u vypravěčů, tak historky svědčí o důvtipu sofisty podobného stylu, jakým byl ze známějších postav třeba Prótagorás. To ovšem odkazuje k možnému sofistickému zázemí Diagorova myšlení, tedy k orientaci hlavně na lidské problémy. Společným jmenovatelem se sofisty by mohla být orientace části pozdních lyriků na slávu a zisk (viz Simónidés z Keu) oproti staršímu pojetí, kdy šlo o zjevování božské pravdy.
Nezbývá než přiznat, že nevíme, zda Diagorás byl poctivý vtipálek, který byl zničen a málem zabit athénskou politikou a účelově zbožnými lidmi – nebo zda byl pěkný vykutálenec, i když vtipný, a shodou okolností poražený.
Souvislost s Démokritem a s atomistickým výkladem, jak ji naznačuje byzantský lexikon Súda, pokud by nebyla jen středověkým domyšlením motivu ateismu, by ovšem ukazovala zcela jiným směrem, totiž k jedné z linií filosofování o přírodě. Antický atomismus přitom není ateistický v tom smyslu, že by popíral existenci bohů, ale v tom, že popírá božské řízení čehokoliv na světě a hlavně tím, že se chce bohům raději vyhnout.
Spíše jako kuriozitu uvádíme, že Diagorás byl v nové době, nejspíš dost bezdůvodně, považován i za možného autora textu na Papyru Derveni. Poslední kuriozitou je, že jméno Diagorás nese i dost velké ferry společnosti Blue Star Ferries, jezdící samozřejmě na Mélos, což je v pravoslavném Řecku trochu zvláštní – i když vlastně: Diagorův „ateismus“ se líbil už křesťanovi Athénagorovi v 2. století.
Souvisle číst: Ostrovy v okolí Mélu
Zpátky na obsah kapitoly MÉLOS (Milos)
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY
