Sofisté

 info – stránka bez jednoznačného pokračování

Sofisté představují spíše určitý styl než nauku. Hnutí sofistů se objevuje od poloviny 5. století před n. l. a souvisí s posuny zájmu lidí za kulturního rozmachu, který nastává v Athénách a ve Velkém Řecku. Objevuje se potřeba všeobecného vzdělání mládeže i dospělých. Ve formálně demokratických městských státech hraje vzdělání stále větší politickou roli, zvláště vzdělání řečnické. Všeobecný hlad po takovéto výuce uspokojují právě sofisté.

„Sofista“ (sofistés, σοφιστής) znamená původně totéž, co sofos (σοφός), „moudrý, mudrc“, rychle však nabývá významu „učitel moudrosti“, neboť sofisté především vyučují, ať už soukromě, nebo na veřejných prostranstvích, kde také řeční. Později dostává termín „sofista“ díky Platónovi silně hanlivý význam. Pro platoniky budou sofisté představovat opak filosofů, lidi moudré jen zdánlivě. Mnoha ostatním lidem naopak přinášejí inspiraci k myšlenkové i životní svobodě. Sofisté reprezentují novátorskou a do značné míry zpochybňující a relativizující složku řeckého myšlení. Jsou proklamativně kosmopolitní, avšak jejich hlavním působištěm jsou Athény.

Společným znakem sofistů je hojné užívání dialektiky (tedy logiky), zvláště dělení pojmů (dihairesis, διαίρεσις) a důkazu (elenchos, ἔλεγχος), nejčastěji důkazu sporem, a dialogu.

Dalším důležitým znakem je typicky sofistické rozlišení na to, co je od přírody, přirozenosti (fysei, φύσει) oproti tomu, co je dáno zvykem, dohodou, smlouvou, zákonem (nomó, νόμῳ). Sofisté se zabývají lidskými hledisky, ne přírodou nebo přirozeností. V krajním případě zájmem o přírodu přímo pohrdají a zdůrazňují všemocnost řeči vůči skutečnosti, jako kdyby skutečnost byla daná pouze jazykovou formou. Někteří z nich se ale docela věcně zabývají nejen vědami o řeči, ale také matematikou a přírodovědou.

Sofisté aplikují eleatskou logiku v novém prostředí, které zdůrazňuje vše lidské. Jsou hlasateli nového humanismu, který má řadu osvíceneckých rysů. Člověk se teď cítí tím nejdůležitějším na světě. Promýšlejí metody logické argumentace a zabývají se řečnickou teorií i praxí. Často dochází i k zneužití logiky a řečnictví, tedy k tomu, čemu se dnes pod vlivem Platóna běžně říká „sofistika“, ale správněji „eristika“, tedy umění vést spor k žádanému výsledku. Eristika se rozvíjí hlavně v souvislosti s politickou a soudní praxí.