Archilochos, básník života

 exkurz - Stránka bez jednoznačného pokračování

Archilochos je svérázný básník a bohém, jakýsi archaický předchůdce „prokletých básníků“. Pochází z chudých poměrů. Narodil se kolem roku 680 před n. l. na kykladském ostrově Paru, psal na Paru a na Thasu, ostrově daleko na severu Egeidy, v Thráckém moři, kde se účastnil parské války o Thasos proti „sajským“. Zažil tuto vleklou a drsnou válku, „veškerou bídu Hellénů“, jak říká; padl však na Naxu, asi roku 645 před n. l. Jeho verše vycházejí z nechtěné zkušenosti vojenského života, zvláště na moři, ale jejich nálada je na hony vzdálená obvyklé představě o bojových písních. Archilochos je svérázný ctitel života, lásky, vína i obávaných mořských vln. Proslulou se stala jeho veselá a nepříliš slušná parodie jedné spartské bojové písně – a ještě proslulejší je jeho báseň o ztraceném nebo dokonce zahozeném štítu. Tak moc se liší od heroické poetiky štítu v epice, viz ještě mnohem pozdější úsloví „se štítem nebo na štítu“, že je pro ctitele hrdinských ctností pohoršlivou (Elegie a iamby fr. 5 West, překlad Ferdinand Stiebitz):

Kterýsi ze sajských mužů se holedbá štítem, jejž v křoví

– bez hany krásnou zbraň – nerad jsem zanechal kdes.

Sám však jsem unikl smrti! A štít ať je ztracen!

Horší nebude ten, který si opatřím zas.

Básník žije v područí války, ale po svém. Neplatí pro něho, že inter arma silent musae. Poezii považuje za dar, nikoli za pouhou svoji schopnost, jak ztvárnit prožitek.

Válka přivádí na bojiště obě znepřátelené strany, všechny obklopuje válečná vřava (Tetrametry fr. 110 West). Archilochos to vyjadřuje veršem:

(...) Jistě, vždyť Arés je lidem společný.

Podobný obraz později potkáváme u Hérakleita, s identickým výrazem „společný“ (B 80):

„Je třeba vědět, že zápas je společný, a právo je sporem, a všechno vzniká sporem a nutností.“

Hérakleitovi je připisován také obraz Area, který očišťuje duše (B 136). Smrt je těžká v boji i v nemoci, avšak Archilochos píše po utonutí svého švagra tyto téměř pohoršlivé verše (Elegie fr. 11 West, překlad F. Stiebitz):

Neboť slzami nezhojním nic, nic nezhorším také,

budu-li radostně žít, slaviti hody a ples.

Básník srdce a přitom cynik? Podobná zdánlivě cynická nálada zazní později i z Hérakleitova výroku (B 96): „Mrtvoly jsou k vyhození spíše nežli hnůj!“ Nepředjímá Archilochos i něco z „otevřené eschatologie“, jakou později potkáme u Hérakleita (například ve zlomku B 27)? Nevíme.

Žijeme a myslíme, jak bůh dává

Řecká archaická lyrika je samozřejmě svébytný žánr a Archilochos patří mezi její vrcholné autory, navíc je velice svérázný. Přesto lze říci, že rámcovým pochopením světa, Osudu a člověka stojí mezi Homérem a Hérakleitem, jak to také odpovídá časové posloupnost těchto nejstarších a špičkových představitelů tří různých literárních žánrů (epiky, lyriky a filosofie). S Hérakleitem Archilocha spojují verše, kterými si překvapivě vysloužil jeho výslovnou kritiku (v závorkách návrh doslovnějšího překladu):

Synu Leptinův, ó Glauku, takovou vždy náladu
- (S řeckým textem viz Archilochos fr. 131–132 West.)

mívá člověk do života, jaký Zeus dává den,

také smýšlí podle toho, s čím se právě setkává.

(Smrtelným lidem, Glauku, Leptinův synu,

nastává žádost podle toho, jaký Zeus přivodí den.

A smýšlejí podle toho, s jakými skutky se potkávají.)

V této slavné básni Archilochos v mnohém ohledu předjímá Hérakleita. O lidech mluví v plurálu, alespoň v originále, používá obraz obklopujícího prostředí, které do člověka vstupuje a disponuje ho k určitému způsobu vnímání i myšlení, užívá stejné sloveso pro „potkávání“ jako Hérakleitos i stejné fráze pro vyslovení úměr.

Archilochos dále říká, že lidé mají (fr. 132 West, verze)

takové smýšlení (fronein), jakého dne jim ho Zeus dá.

Hérakleitos by mohl být Archilochem nadšen. Proč tedy není? Proč jej ohodnotí tak kriticky, proč si má dokonce zasloužit zbití holí rhapsóda? Hérakleitos říká (B 42):

„I Homér si zaslouží být vyhozen ze závodů a ztlučen holí, a stejně tak i Archilochos.“

Analogie mezi Archilochem a Hérakleitem si kolem roku 200 povšimnul i Sextos Empeirikos, který metaforu obklopujícího prostředí, typickou pro Archilocha i Hérakleita, nachází už v homérské epice (Adversus mathematicos VII, 128): „Už mnohem dříve to vyjádřil Homér, když říká (Odysseia XVIII, 136–7):

Taková je zajisté mysl ve všech pozemských lidech,

jaký je den, jejž otec všech lidí a králů jim sešle.“

Tento citát ze Sexta Empeirika zahrnula autoritativní edice Diels-Kranz mezi referáty o Hérakleitově nauce, jako zlomek DK 22 A 16 /1.

Hérakleitos bude kritičtější než Homér i Archilochos. Plurál u něho dostane pejorativní význam jako označení a davové a konzumní dimenze lidí, takovým „lidem“ v plurálu upře schopnost uvědomovat si a rozpoznávat (Hérakleitos B 17): „Mnozí si neuvědomují věci takové, jaké jsou, když se s nimi potkávají (...).“

Jsme obklopeni skutečností, ale my tupě narážíme do jednotlivých věcí. Hérakleitos Archilocha kritizuje asi jen za jakousi nedotaženost. Podle Archilocha je lidské myšlení závislé na tom, jaký Zeus dá den, s čím se potkáme. (Podle Anaximena nás obklopuje vanutí a vzduch, viz výklad jeho zlomku B 2). Archilochův koncept se od Hérakleitova liší jenom tím, že lidem přiznává možnost poznávat nebo myslet, byť díky Diově aktivitě a díky našemu okolí. Hérakleitos tuto schopnost lidí váže ještě na „probuzení“ a na slyšení „řeči“, která zavazuje (B 1), naslouchání božské osudové řeči. Zatímco ostatní lidé by Archilochovi vyčítali příliš pasivní pojetí lidského myšlení, tak Hérakleitos jej kritizuje z opačné strany. Tedy podobně, jako když kritizuje Homéra – ne jako všichni ostatní za líčení bojů mezi bohy, nýbrž – za závěrečný povzdech „Kéž by zahynul svár mezi bohy i mezi lidmi.” (Ílias XVIII, 107; viz Hérakleitos A 22)

Básník proměn života

Některé starosti Archilochos nemá (na rozdíl od pozdějšího Hérakleita). Není vždy bdělým strážcem ohně. Jeho život je nesen v rytmu střídání úvah, útrap, rozkoše milostné a rozkoše vína (Elegie a iamby fr. 4.6–9 West, překlad F. Stiebitz):

Polní láhev si vezmi a lávkami veslařů kráčej,

k baňatým džbánkům spěj, víčka jim otevři všem,

rychle nabírej vína až do kvasnic! Nemůžem přece

konati takovou stráž, přitom však střízlivi být!

Přitom je schopný celostního náhledu, podobně jako to bude nárokovat Hérakleitos. Příkladem může být slavná báseň Glaukovi. Úlevu od nejistoty zde přináší rozpoznání situace, a to díky nejasným znakům, které na cosi poukazují pouze ve svém vzájemném kontextu. Po takovém rozpoznání už nebude na místě strach z divného pocitu, ale zápas o život na moři rozvlněném bouří (Tetrametry fr. 105 West, překlad R. Hošek):

Pohleď, Glauku! Moře v hloubce už se vlnou otřásá!

Kolem vršků Gyr už také vzešlá mlha drží se,

to je známka velké bouře. Pryč je z nejistoty strach!

Archilochos také dokáže myslet v rozličných diferencích, ve vnitřně spojitých protikladných polaritách. Svět není černobílý a jednotlivé barvy se vzájemně střídají, prostupují i zastupují. Do celkového obrazu sklenuje dokonce významově opačné dvojice diferencí. Tím vytváří rozporuplný obraz, obraz zakoušeného života. Tak například říká (Elegie a iamby fr. 16 West, překlad R. Hošek):

Tyché a Moira – ty všechno, Perikle, poskytnou muži!

A vedle toho zase zdánlivý opak, smrtelníkům je vlastní námaha (ponos) a starost (meleté):

Starost, jen člověku vlastní, a práce – ty vše lidem dají!

πάντα πόνος τεύχει θνητοῖς μελέτη τε βροτείη.

Co tedy vede k cíli? Tyché a Moira, tedy náhoda, Osud? Nebo starost a práce? Možná v singuláru to první, v plurálu to druhé. Spíše však obojí, jsme v objetí náhod Osudu a na tuto pasivní pozici reagujeme zdánlivě aktivně, což je spíše projev naší podřazenosti vůči obklopujícímu okolí. Je to znak smrtelnosti, podobně jako „bouře nezdolných strastí“ našich tužeb. Básník srdce je současně básníkem dechu, života, žádosti, vášně a touhy, – to vše jsou významy řeckého slova thýmos, se kterým si hraje. Archilochos vyzývá k jinému hrdinství než vojenskému, totiž k odvaze obstát v bouřích touhy, a to „nastavením hrudi“, nikoliv askezí:

Srdce, srdce, rozvířené bouří strastí nezdolných,

vzchop se, braň se protivníkům, udatně jim nastav hruď!

(...) Pohleď, kterak plyne lidský los!

(Viz Archilochos fr. 128 West.)

Nouze

V uvedeném překladu je slovem „strasti“ (améchanoisi) přeložen typický výraz lyrického prožívání, který se výslovněji projeví u Theognida, kde bývá překládán slovem „nouze“. Nouze je společným jmenovatelem smrtelníků, lidí a zvířat. Nouze neznamená, že jsme nepřetržitě v maléru a nedostatku, ale že nás vždy ohrožují a určují naši konečnost. Z naší situace nouze se nedostaneme žádným zaujetím božské pozice, žádnou theórií, máme v této situaci obstát a přitom si užít radostí, které k ní také patří! Archilochos je básníkem srdce, nikoli však ve smyslu nějakého „nitra“, vždyť skutečnost k nám přichází zvenčí. Je básníkem srdce, které je otevřené tomu, co nás obklopuje, aniž by ovšem podléhalo rozcitlivění romantických prožitků. Navíc Archilochos žije a básní v nesmírně tvrdém prostředí války a společenského nepochopení.

Archilocheion

Parští občané Archilocha obdivovali, ale také jím opovrhovali, nakonec mu postavili památník Archilocheion, a to nedaleko obce Elyta (dnešní vesnice Elitas, viz Tres Ekklesies), patrně na jeho hrobě. V Archeologickém muzeu v Parikii je v oddělení archaických plastik také soubor z tohoto místa, včetně nápisu, který dosvědčuje Archilochovu památku, viz Reliéfy z Archilocheia. Epigraficky se na Paru dochovala také legenda o Archilochově vyvolení Músami, které prý nejprve škádlil, a až později je rozpoznal podle jejich daru. Jiný nápis dokládá symbolicky zajímavou legendu, navazující na Archilochovy verše:

Ječmenná zrna obětuj (...)

hrozny (...)

přesladké fíky (...)

bohu, jenž plození přispívá zdatně.

(Překlad celé legendy je v: Kratochvíl, Nejstarší řecká lyrika, Praha 1981, str. 55. Nápis viz tamtéž, str. 56n.)

Nápis tvrdí, že „lidé nepochopili, že [tyto verše] nebyly myšleny o pohlaví, ale o polních plodech (...), a pohnali básníka na soud. Zanedlouho však ztratili místní muži svou mužnou sílu.“ Problém pak prý vyřešila delfská věštírna, když Apollón skrze Pýthii parským občanům vyjevil, že stíhají básníka „bezprávným soudem“, a podmínil nápravu věcí jeho osvobozením. Vůči obviněním z neřádnosti ospravedlňují Archilocha i další nápisy, ba dosvědčují jeho hrdinství ve válce s Naxem (tamtéž, str. 57, 58).

V náručí vln

Prostě básník obratů života, básník hodnoty okamžiku, ve stylu jendou jsi dole, jednou nahoře:

Na rukách vln se vznáší celý život náš!

(Doslovněji: Naše duše jsou v náručích vln. - ψυχὰς ἔχοντες κυμάτων ἐν ἀγκάλαις.)

Nejde ovšem o jen tak ledajaké kolébání, nýbrž o obklopení životodárným i záhubným střídáním vzmachu a úpadku, jehož obrazem jsou vlny rozbouřeného moře. Život spočívá v neustálém plynutí a vychylování z rovnováhy, které se však zase vyrovnává, jak to říkal už Anaximandros.

 Zpátky na obsah kapitoly PAROS

 Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY