Život na ostrovech
exkurz - Stránka bez jednoznačného pokračování
Už jsme si řekli, že život na ostrovech je krásný a tvrdý. Na Kykladách vidíme na první pohled spíš tu krásu, zvláště v létě, ale ani o tvrdost zde opravdu není nouze – a to nemusíte být zrovna dělníci v kamenolomech nebo horníci ve smirkových dolech. Romantika se totiž s pohodlím nebo zajištěním špatně snoubí.
Ostrov se chová jako svět v malém. Zmenšení měřítek se týká velikosti měst a počtu vesnic, ale výška hor i rozměry skalnaté divočiny se zmenšují nějak pomaleji. Tolik a tak rozmanité divočiny jako na kdekterém kykladském ostrově v Čechách nikde nemáme.
Ostrov je v mnoha ohledech dobře soběstačný. Všude se uživí pár koz a v moři jsou krásné ryby, mušle a chobotničky. Největší problémy bývají s vodou, přesto jsou některé větší ostrovy slavné svým ovocem, vínem a zeleninou. Pokud by se člověk spokojil s nepravidelnou lahůdkovou stravou z místních zdrojů a vystačil s nádhernými stavebními materiály z ostrova, mohl by žít jako v ráji, aspoň pokud by snesl občas trochu hladu, občas úpal nebo zimu, a vítr. Avšak běda, když zatoužíte po něčem, co ostrov neposkytuje, a co v daném místě zrovna není součástí obvyklé obchodní výměny. (Třeba chtít si na malém ostrově koupit budík nebo půjčit na chvíli štafle.) Od nejstarších dob se tu obchodovalo nejen mezi ostrovy, ale i na skutečně velkou dálku, v prehistorické době hlavně s obsidiánem. Každá doba má však své nutné nebo oblíbené komodity i svoji míru výměny. Ta je dnes na Kykladách kvůli turistům ještě větší, než bývala v antice. Větší je ovšem také míra našich „potřeb“. Ten z ostrovanů, který zatouží po „evropském standardu“, má sice stravu pravidelnou a disponuje technikou, ale musí se hodně ohánět, tedy pokud není poměrně bohatý, nebo nežije z turistů. Provoz auta nebo sprchy je tady hodně nákladný a problematický, i když jich tu je plno. Auta potkáte dokonce i na těch ostrovech, kde není víc než několik kilometrů silnice. Kyklady vždycky šly s dobou. V horách se ale pořád ještě užije osel či mezek, protože nic jiného tam neprojede. Kdo by prorážel silnici skrz skalní srázy kvůli několika odlehlým vískám nebo samotám? Mají tu jídlo a pití lepší než kdekoli jinde, žijí skoro zadarmo v nádherných kamenných domech, podle našich měřítek hluboko pod hranicí chudoby, na nic jiného nemají. Pro některé je to ráj, pro jiné peklo. Je to svět s jinak nastaveným rozhraním nutného a luxusního a s vlastním pojetím efektivity. Vůči globalizovanému obchodu nemá šanci. Viz historka Drsná idyla v Koronos. Ve městě je draho a je tu taky dost bohatých lidí, ať už tradičně, nebo nyní z turistů. Každý se snaží mít konexe na venkovské olivy, víno, zeleninu, skopové, ale taky na moderní zdroje a centra velkého světa. Díky přístavům a letištím je k nim totiž nečekaně blízko.
Fenomén ostrova vyvstane silněji při politické krizi, třeba při delší stávce na pevnině. Nejezdí lodě, nelétají letadla. Je to jiné, než když nejezdí kvůli vichřici. Při stávce na pevnině totiž vyjíždějí místní rybáři, dokonce čile jezdí několik malých ostrovních linek, zato na pevninu se prostě nedostanete. V hospodách se začne mluvit o tom, že si pevninu mohou i s vládou strčit za klobouk. Lidé se moudře zásobí věcmi, které se na ostrov dovážejí. Někteří vyždímají bankomat (na některých maličkých ostrovech ovšem žádný není), neboť mimo sezónu není jisté, jestli je na ostrově dost bankovek, i když zrovna vyjímečně není finanční krize. Když bankovky dojdou, zavede se v obchodě papírek s ručně psanými poznámkami v roli platební karty nebo bankovky. V dílnách začnou starosti o část materiálů. V hospodě se probírá, na jak dlouho vystačí zásoba nafty a benzínu a jestli koncem měsíce půjde elektřina. Neobejde se to úplně bez emocí, ale vzhledem k okolnostem to všechno probíhá neuvěřitelně klidně a odevzdaně. Jsou přece zvyklí, berou to jako letní sucho nebo zimní chlad a déšť. Panice propadají hosté, zatímco místní se v hospodě nakonec vrátí k fotbalu a basketu. V červnu 2010 jsem byl na Naxu zrovna v době, kdy byla v Athénách velice vypjatá situace. Na ostrově se to nijak neprojevovalo. Jednoho večera jsem však slyšel z centra městečka veliký povyk, tak jsem opatrně vyhlédl, co se děje. Kolem přístavu se shromažďovalo množství lidí, někteří s bubny, trubkami a s pochodněmi, dělali převeliký kravál, občas se ozývala střelba. Dav se zmocnil jakési lodi, jezdili s ní s pochodněmi po přístavu, až zakotvili vedle výletní lodě Naxos Star a vypálili mohutný ohňostroj. Vypadalo to jako totální vzpoura, převrat, nebo vyhlášení nezávislosti – leč Naxos právě vyhrál v basketu nad sousedním ostrovem, nad odvěkým rivalem, nad Parem! O více než rok později se už napětí v Athénách projevilo i na Naxu. Dokonce v podobě dvou demonstrací, každá po několika desítkách lidí, pravice u většího mola, levice u menšího, kvůli tomu (nebo kvůli generální stávce?) zavřela i jedna z trafik na Ariadnině nábřeží. Kromě silných slov se vše obešlo v naprosté slušnosti a bez účasti policie. Oba tábory se dojemně shodly v tom, že „politici jsou zloději“ a podvodníci.
Ostrovan se pozná podle zvláštní hrdosti na svůj ostrov, který je samozřejmě ten nejlepší, nejhezčí a nejkulturnější, což se však nevylučuje s pocitem národní sounáležitosti, neboť ta jde napříč lokálními nevraživostmi i stranickými konflikty. Viz také OCHI!
V říjnu 2011 jsem na Naxu mluvil s mladší paní ze střední Evropy, která se před lety provdala na Amorgos. Byla potěšená tím, že Amorgos trochu znám, a že se mi moc líbí, ale hned měla potřebu dodávat, jak tvrdý život tam je. Jako kdyby se někdo styděl za to, že dobře hraje, a hned by zdůvodňoval, kolik dřiny ho nácvik stál. Paní měla samozřejmě pravdu, ale přišlo mi, že tím něco kazí. Začala tím, že kvůli úřadu musí na okres až na Naxos, že se to nedá loděma zvládnout za jeden den, proto musí ještě platit nocleh. Pokračovala apelem na moji paměť, jak je na Amorgu všechno do kopce, k nim 200 metrů výšky od přístavu, ještě k tomu po schodech, takže se musí pěšky a náklad na záda, nebo zavolat mezkaře, což se prý už pár let dělá mobilem. Největší strach měla z nemoci nebo úrazu. Na Amorgu je sice lékař, ale prý spíš na zkušenou nebo za trest, ke kvalitnější pomoci s nějakou moderní technikou je to zase nejmíň na Naxos. Jejich souseda prý loni trefil infarkt, za hodinu u něho byl lékař, za další hodinu dokonce odněkud přiletěl vrtulník, ale před odletem dotyčný zemřel. Kdyby ten vrtulník byl blíž po ruce, tak „ten člověk mohl žít“! Představa vrtulníků rychlé pomoci rozestavených po kykladských letištích a heliportech mě málem pobavila, asi jsem moc cynický. Nejspíš bych mluvil jinak, kdyby se něco stalo někomu blízkému, ale kvůli tomu přece nebudu nepřetržitě kazit život sobě a svět ostatním. V kontrastu k tomu byly okolnosti náhlého nebezpečného onemocnění dospělé dcery naší paní bytné. Pravda, to bylo na Naxu, takže lékař tam byl za pár minut, jenže ani slovutná naxijská nemocnice si netroufala provést operaci a doporučila Athény. Z Naxu to jezdí do Pirea několikrát denně a za šest hodin tam loď je, pokud nejsou velké vlny nebo stávka. Druhý den tedy dcera odjela, sanitkou do lodní ambulance a tak dál. Její matka sledovala předpověď počasí, jak velké budou vlny, pak šla do kostela k ikoně Přesvaté Bohorodičky, kde strávila celý den. Když se vrátila, řekla: „Snad neumře v Athénách. Má ještě dlouho žít, ale umřít má tady, ať už teď, nebo radši za padesát let!“ Za tři dny jdu po ulici, když tu na mně z kolemjedoucího auta vesele volá ta mladá, už po operaci zpátky z Athén; myslel jsem, že mám vidiny. Byla sice úplně bílo-zelená, ale řídila a smála se. Za další dva dny její matka říkala, že jí jde pomoct sklízet granátová jablíčka, aby se neudřela, aby jí pan doktor v naxijské nemocnici při kontrole nehuboval. Pak bude zase potřeba lisovat olej, protože ten z obchodů není dobrý a je drahý. A pak bude velký svátek a musí napéct a ještě upravit šaty. Viz také exkurz Okénko ostrovního zdravotnictví.
Ostrovan se prý pozná taky podle toho, že na delší dobu opouští ostrov jen z nutnosti, pokud vůbec, nebo když vyráží do veliké dálky. Jeden děda v kafeniu říkal, že je dobré narodit se a žít na ostrově, a proto je taky dobré na ostrově umřít, rozhodně lepší, než odjet na pevninu. Přesto Kyklady zažily i doby vylidňování: na jihovýchodě Kyklad v 19. století ze strachu z pirátů, pak v průběhu 20. století za prací. V poslední čtvrtině 20. století nastal na řadě ostrovů opačný pohyb: s příchodem turistů se vracejí i místní rodáci, navíc ovšem přicházejí také výdělkáři zcela jiného rodu.
A pozor na nevědomé jazykové asociace: v řečtině je slovo pro ostrov rodu ženského (nésos, νῆσος, novořecky čteno nisos)! Rozhodně to neodpovídá romantické představě „mužského“ centra, obklopeného „ženským“ mořem.
Souvisle číst: Obřady turistů.
Zpátky na obsah kapitoly NAPŘED O KYKLADÁCH
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY
