Okénko ostrovního zdravotnictví
historka - stránka bez jednoznačného pokračování
Irakleia
Koncem léta 2008 jsme byli s Marií na malokykladském ostrově Irakleia. Bydleli jsme v Livadi, kde ovšem Marie nešťastně zakopla a prosekla si nohu kousek pod kolenem. Byla to sice malá, leč na kost hluboká rána v nešikovném místě, takže to chtělo vyčistit a sešít. Martin (pan domácí) nás ochotně zavezl autem do Panagie, neboť v tomto hlavním městě ostrova, čítajícím asi 60 obyvatel, mají i lékařskou ambulanci. Už před jejími dveřmi nás uvítal mohutný vousatý muž, který byl mile překvapen tím, že jsme Češi. Studoval prý v Praze a umí česky! To ovšem říkal řecky, neboť jeho čeština se omezovala na dvě stručné věty. První hned použil: „Ahoj!“ Když pak uviděl Mariino zranění, použil taky druhou: „A do prdele!“ Ukázalo se, že studoval v Praze dva roky, a to dirigování na AMU, díky čemuž se s Marií domluvili na řadě společných známých. Uvedl nás do čekárny, neboť zranění si vyžadovalo povolání lékařky.
Mladá paní doktorka brzy přišla, ohledala ránu, rozsáhle polévala celé koleno jodovou tinkturou, až na podlaze vznikla louže, kterou pan dirigent vytíral hadrem. Z opravdu rozsáhlého vybavení ambulance použila řadu souprav s rukavicemi i čímsi dalším a jala se ránu čistit. Po delším čase smutně prohlásila, že by to chtělo sešít.
Pomoc z Koufonisi
Pan dirigent se projevil jako muž na svém místě, neboť si vzpomněl, že u sousedů je díky včerejší pouti (viz Pouť do jeskyně) na návštěvě paní doktorka z Pano Koufonisi, a rychle ji povolal. Tato druhá lékařka působila mnohem příčetněji, jednala rázně a racionálně, ránu znovu vyčistila a rychle zašila, samozřejmě bez umrtvení.
Obávali jsme se, kolik bude tato dost dlouhodobá akce tříčlenného týmu s použitím mnohého materiálu stát, neboť o kartu evropského zdravotního pojištění od VZP neprojevovali žádný zájem, ani když jsme jim ji vnucovali. Peníze však vůbec žádné nechtěli, zato do svých papírů pečlivě vyplnili Mariin věk a trvali na zapsání křestního jména jejího otce, který je už řadu desetiletí po smrti. Marie dostala ještě pár tablet antibiotika a radu, že si má někde opatřit zbytek. Koufoniská paní doktorka považovala za dobré znamení, že brzy odjíždíme na Amorgos (viz historka Plavba_na_Expresu_Skopelitis, 2008), a anglicky nám vyložila přesné umístění lékárny v Aigialí i ordinace, ve které má Marie podstoupit kontrolu a převaz.
Aigialí na Amorgu
Lékárník v Aigialí je evidentně důležitý muž, nicméně nám ochotně a levně prodal potřebné antibiotikum. Perspektivně se zdálky jevil i domeček lékařské ordinace. Byl ovšem zamčený a na dveřích bylo na kusu utrženého a poněkud promaštěného papíru rukopisně a v místním dialektu napsáno něco v tom smyslu, že „jsme tady v pondělí, středu a v pátek od 10 hodin do poledne“, a že „lékaři Aigialí a celého Amorgu všem přejí ochranu přesvaté Marie vždy Panny“. Pro jistotu byl připsán i odkaz na cosi v Chóře. Několik cizinců rozpačitě obcházelo, ale naštěstí nevypadali, že by jejich neduhy vyžadovaly okamžitou cestu do Chóry nebo přímluvu patronky dobré smrti.
Dostavili jsme se tedy znovu ve správný čas. Po dlouhém čekání ve společnosti převážně místních babiček jsme byli pozváni k vlídné paní doktorce. Marie měla nacvičenou anamnézu v angličtině a na úvod se paní doktorky zdvořile zeptala, zda může mluvit anglicky. Ta musela pochopit, neboť po zralém uvážení odpověděla: „Ochi. (Ne.)“ Byl jsem tedy opět důležitý jako tlumočník, byť s potížemi, neboť lékařská terminologie se od dob Hippokratových dost proměnila. Paní doktorka šikovně provedla, co měla, a jala se opět tázat na Mariin věk a křestní jméno otce. Pojišťovací kartu ani peníze nechtěla, leč objednala si Marii na další kontrolu a převaz.
Vše krom anglického úvodu proběhlo znovu úplně stejně, a když jsme při domluvě další kontroly řekli, že už odjíždíme na Naxos, rozzářila se tvář paní doktorky optimismem, neboť „na Naxu se vše vyřeší, na Naxu je nemocnice!“
Naxos
Velkosvětská Chóra Naxijských skutečně má nemocnici, tedy spíš velkou moderní polikliniku, hned vedle nového kostela. V recepci se zopakoval obvyklý úřední rituál, číslo karty VZP opět nikoho nezajímalo, zaplatili jsme 4 eura za vstup, ostatní bylo zdarma. Na chirurgické ambulanci vládl čilý ruch, tlačilo se tu i dost horalů z naxijského vnitrozemí v doprovodu širšího příbuzenstva. Na policích u zdi byly ampulky s krví a lecčím, opatřené cedulkou „Nebrat, nesahat!“, nad nimi ikona přesvaté Panny. V kójích oddělených plátěnými závěsy zde pracovalo několik lékařů. Po krátkém čekání menší podsaditý chirurg jako z Čapkova popisu Marii rychle vyndal stehy a všechno zkontroloval, což doprovodil několika úsečnými anglickými větami. Marie už byla v pořádku. Inu Naxos!
Souvisle číst: Irakleia
Zpátky na obsah podkapitoly Vítejte ve fraktálním mikrosvětě
Zpátky na obsah kapitoly MALÉ KYKLADY
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY
