Starší podoby theórie

 Stránka ve vývoji

Klasická podoba poutních slavností na Délu, která se už Platónovi stala předlohou pojetí theórie, samozřejmě není novinkou, tou je pouze specifická podoba athénských poutí. Athéňané klasické doby sami mluví o návaznosti na Théseův slib, čímž se považují za pokračovatele poutí k Apollónovi, trvajících přinejmenším od pozdní doby bronzové. Do nějaké míry je v tom stylizace ve jménu státní ideologie, avšak poutě na Délos dozajista mají velice starou tradici. Otázkou ovšem je v jaké podobě, kdo všechno je konal, kterým božstvům byli určené, a od kdy.

Problémy ustavení poutních míst

Zavést nové poutní místo není jen tak. Velká část poutních míst je proto „prastará, odnepaměti“, jejich renomé se předává mezi kulturami, dokonce i mezi náboženstvími, která je pak překrývají po svém. V křesťanském prostředí může být poutní místo nově zavedené třeba díky zázraku, který se tam udá, jak to ostatně uvidíme na kykladském ostrově Ténu (Tinos). V řeckém náboženství ovšem nebývá zvykem zakládat poutní místo nálezem zázračné ikony, zázračným uzdravením nebo něčím podobným. Je zde tedy ještě větší důraz na kontinuitu z prastarých dob, byť ovšem s všelijakým přeznačováním. Podobně je v řeckém prostředí obvyklé užší sepětí náboženské dimenze úcty s charakterem místa, neboť řečtí bohové jsou „přirození“, jsou nejvýznamnější a občas i pořádající součástí přírody. Přesto se nabízí kandidát na řeckou analogii křesťanského zázraku, nebo dokonce na novou událost zcela zakladatelského významu (tedy analogickou starokřesťanským poutním místům v Palestině), totiž narození Apollóna. Na rozdíl od křesťanského pochopení Božího narození není Apollónovo narození chápané jako striktně datovatelná událost, ani není omezené na toto jediné místo. Apollónovo narození sice zakládá typicky řecký charakter poutí na Délos přinejmenším od rané archaické doby, ale nemůže to být tak, že by se právě od Apollónova narození stal Délos poutním ostrovem. V jednom momentu to tak málem vypadá, protože podle řecké mytologie nemá před narozením Apollóna Délos úplně dobrou pověst. Podobné narážky obsahuje už Homérský hymnus na Apollóna (51-83). Jenže to je mytické „před“, ne historické. Není to datovatelná událost, datovatelný by mohl být jenom počátek tohoto kultu. Spíš se tu „odnepaměti“ ctilo boží narození, buď Apollónovo, nebo boha, který pak dostal jméno Apollón, nebo bohyně.

Podle homérského hymnu na Apollóna

V Homérském hymnu na Apollóna (60n.) bohyně Létó slibuje ostrovu Délu za poskytnutí místa k Apollónovu narození: „Svým lidem pak výživu zjednáš z rukou poutníků cizích, když není tučná tvá půda.“ A skutečně, zástupy slavnostně vypravených Iónů oslavují na Délu Apollóna, Homérský hymnus na Apollóna (147-155) o tom v 7. století před n. l. mluví jako o něčem tradičním:

(...) Foibe, ty z Délu v srdci se těšíš,
kdy k tvé oslavě valně se Ióni s dlouhými rouchy
scházejí, manželky ctné i dítky vodíce s sebou;
pamětlivi jsou tebe a zápasem pěstním i tancem
těší tebe a zpěvem, když zřídí velkou tu slavnost.
Kdo by tak shromážděné v ten čas tu Ióny zastal,
nesmrtelní že jsou, by řekl, a neznalí stáří;
spatřil by všech jich půvab a v svém by se potěšil srdci,
na muže pohlížeje i na ženy s krásnými pásy,
na jejich rychlé lodi a na všecko bohatství hojné.

Nejspíše je řeč o poutnících z Naxu a z Paru, ale mohou to být i maloasijští Iónové, nebo se tímto jménem mohou ve staré době označovat i jejich blízcí příbuzní, Athéňané.

Kdyby to bylo tak jednoduché, že si Iónové zřídili nové poutní místo, proč by to dělali zrovna na Délu? Navíc jsou na Délu doklady o přinesených darech minimálně od pozdní doby bronzové, i když jde vesměs o dary Artemidě. Kromě archeologických dokladů máme i později zapsanou tradici o dávných poutích na Délos, viz Hérodotos IV, 33-35. Hérodotos ovšem mluví o záhadných „Hyperborejcích“, tedy o mytických obyvatelích relativně dalekého severu, zmíníme se o nich u Artemidina chrámu. Když necháme stranou čistě mytický národ a zaměříme se na reálné a aspoň trochu známé, zůstane zřetelný odkaz k achájským Řekům a k předřeckým národům egejské oblasti. Poutní místo je to opravdu prastaré, jeho iónská vrstva pouze více zdůraznila Apollóna, i když i ten tady byl nejspíš ctěný už dříve. (Podobné zdůraznění Apollóna v archaické době potkáváme i na jiných na kykladských posvátných místech, viz například Démétrion v Gyroulas u Sangri na Naxu.)

Z hlediska pátrání po dávných podobách theórie je nejzajímavější pasáží Homérského hymnu na Apollóna zmínka o obřadním zpěvu délských dívek (156-162):

Mimoto velký ten div, jehož slavná nezajde pověst:
délských dívek to sbor, těch služebnic Jistého střelce;
ty když Apollóna svou písní oslaví nejdřív,
po něm velebnou Létu a panenskou Artemidu,
vzpomenou mužů a žen dob dávných a o jejich činech
zpívají staré zkazky a jímají zástupy kouzlem.

V centru úcty je zde samozřejmě Apollón, ale patrné jsou i souvislosti s přediónskou tradicí, na kterou řecký kult na Délu v archaické době navazuje. Zpěv oslavuje božstva a zpřítomňuje příchod dávných mužů a žen. Lidé rané archaické doby při pouti zpřítomňují starší (a patrně i mnohem starší) minulost. To je asi nejstarší doložitelný odkaz na nějakou předlohu theórií. Pozdější „teoretik“ se však už tolik nedojímá zpěvem dívek a starými zkazkami. A platónský teoretik pak vytváří sítě myšlenek, jimiž jímá své následovníky.

(Širší kontext textu Homérského hymnu na Apollóna nabízí exkurz.)

Podle Odysseie

Vůbec nejstarší písemnou zmínku o Apollónově oltáři na Délu nabízí homérský epos Odysseia (VI. 162-167, přeložil Otmar Vaňorný):

Jenom jsem na Délu kdys blíž Foibova oltáře spatřil
palmový mladý strůmek, jak ze země vyrůstá vzhůru,
neboť i tam jsem přišel, a množství lidu šlo se mnou
na cestě té, z níž tolik mi běd pak vzejíti mělo.
Tam jsem právě tak stál jako ztrnulý, když jsem jej spatřil,
dlouho, vždyť takový kmen, mním, dosud nevzrostl z půdy.

Text pochází snad z konce 8. století před n. l., i když pojednává situaci z konce doby bronzové. Není řeč o žádné theórii, nejspíš ani o pouti, to „množství lidu“ mohou být jen Odysseovi průvodci na jeho cestě. Odysseus srovnává nečekaný příchod a nečekanou krásu princezny Nausikay s neočekávanou krásou a půvabem palmového výhonku u oltáře na Délu. Malá palma u oltáře je typická spíš pro mínojské prostředí, nebo prostě rituál jižní části Egeidy v pozdní době bronzové.

Princ s palmou na pečetítku z Kamini

Oběť u palmy

Nejbližší výtvarnou analogii známe z Aplomaty na Naxu, kde je na razítku z pozdní doby bronzové zobrazen mladý aristokrat („princ“), stojící se vzpřímeným mečem před obětní deskou (oltářem) a palmou. Předmět bývá v nadsázce nazýván jako „zobrazení obětujícího Thésea“. Nebudeme si domýšlet jména osob, nicméně souvislost s tradicí na Délu je nápadná, ať už by skutečně šlo o zobrazení rituálu na Délu, nebo spíš jen o odkaz na něj, třeba jeho převzetí na Naxu, kde byla úcta k Délskému Apollónovi v řadě epoch velice živá.

Ozvěny motivu Thésea na Délu v antice

Výhonek palmy, znak přítomnosti nového boha, se stal nejen sakrálním atributem při oběti, ale také trofejí pro vítěze her. Pausaniás (VIII, 48, 3) připisuje užití této trofeje už Théseovi: „Théseus prý při zpáteční cestě z Kréty na Délu uspořádal závod k poctě Apollóna a vítěze ověnčil palmou.“
Podrobněji vypráví o Théseovi na Délu Plútarchos, poněkud řečnější filosof a Apollónův delfský kněz. Nemluví o palmě, nábrž o Théseovu tanci u oltáře Keraton (Kerateion), viz exkurz Plútarchos, Théseus 21.
Jsou to ovšem spíš doklady o pochopení Délu u řeckých autorů římské doby.

Zpěný horizont theórií

Raně archaickým slavnostem na Délu předcházely poutě achájských Řeků, ale i ty měly nějakou předlohu. Mohla by to být předloha mínojská, jenže na Délu se Kréťané podepsali dost málo, jako kdyby respektovali cosi staršího, navíc jejich přítomnost asi nebyla stálá, nezanechala hmotné stopy. Nepřímým dokladem je zachování starokykladské vrstvy na Délu, o němž si povíme na hoře Kynthos.

Horizont praminulosti theórií je starokykladský, odkazuje na ranou dobu bronzovou. Řekové se zde tedy museli nějak vypořádat s přepochopením hlavních božstev do svého pojmosloví a své sítě představ, což zčásti učinili snad už Achájci, definitivně pak Iónové.

Větší výbor z antické literatury o Délu je v albu Délos v antické literatuře. [[1]]

 Souvisle číst: text Plútarchos, Théseus 21 a dál Starší předlohy filosofické metafory theórie?

 Zpátky na obsah podkapitoly Theórie

 Zpátky na obsah kapitoly DÉLOS

 Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY