Theórie a tradice o ní
Stránka ve vývoji
Slavnostní poutě na Délos spojené s kultem Apollóna se od klasické doby staly obrazem filosofického i vědeckého poznání, díky Platónovu pochopení theórie. Apollón je dárcem veškeré zjevnosti, nejen věštecké. Na jeho ostrově je na všechno dobře vidět, i když za cenu špatné úživnosti. Postupně si probereme Platónovo pojetí theórie a jeho pozdější velice vlivnou antickou ozvěnu u Diogena Laertia, pak zkusíme hledat starší podoby theórie, a to jak na úrovni náboženských poutních slavností, tak na úrovni filosofického použití tohoto obrazu; nakonec připojíme něco poznámek o problémech teoretiků napříč časem, až po naši dobu.
Posvátnost Délu je toho typu, že nabízí krásu, která je po kykladsku drsná i něžná, neuchopitelná v detailech náznaků i velkolepá. Řekové – a zvláště Athéňané – to vyloží jako rituální čistotu, která umožňuje spatřit skutečnost z nadčasového hlediska. V Delfách je Apollón ctěný jako věštec znalý osudu, na Délu jako vládce veškeré zjevnosti.
Je vlastně trochu nečekané, že si Řekové tolik oblíbili Apollóna, který přece ještě u Homéra podporuje jejich nepřátele, Trójany. Apollóna obzvláště ctí řečtí Iónové, sídlící na maloasijském pobřeží a také na Kykladách, ale také Dórové, kteří jej považují za dárce ústavy. Na Kykladách je úcta k Apollónovi mimořádně silná, mnohem silnější než úcta k Poseidónovi, která je na ostrovech dobře pochopitelná. Přitom mezi Apollónem a Poseidónem tradičně vládne rivalita, viz např. Ílias XX, 23 – kde je Poseidón na straně achájských Řeků a Apollón na straně Trójanů.
V „boji bohů“, který se popisuje v Íliadě, se ovšem bohové nakonec na boj pouze dívají, a to právě na Poseidónův návrh: „O mnoho jsme přece silnější [než lidé, nebojujme] pojďme teď na hlídku, sedněme si opodál bitevní vřavy.“ (XX, 136) Lidé bojují, a to kvůli rozepři mezi bohy, zatímco bohové se na to dívají, sami se mezi sebou nakonec neperou. Údělem lidí je spor a boj, údělem bohů spor a podívaná. V Íliadě se slovně vzato nemluví o theórii, je použit jiný výraz pro dívání se (skopié), ale obsahově jde o cosi hodně podobného, co je umožněno právě bohům. U Homéra tedy teoretickou – dokonce téměř „skeptickou“ – pozici diváků zaujímají bohové, nikoli lidé.
Není theórie vlastně pokusem o zpřístupnění „božského pohledu“ lidem? Není to už v dobách před vznikem filosofie náznak pokusu o „pohled z božské pozice“? Souvislost s mocenskými ambicemi by pro takovouto problematické souvislost napovídala. Každá mince má však dvě strany, takže athénský klasický koncept theórie nabízí také zajímavější hlediska, s nimiž pak vtipně pracují řečtí filosofové, počínaje asi Platónem. (Viz také info Název „filosofie“ a Vznik řecké filosofie.)
Motiv theórie pak prostupuje celými dějinami evropské filosofie. Zčásti se proměňuje v akcent na teorii ve smyslu školním nebo vědeckém, zčásti žije v původnějším významu. Máme dokonce i český obrozenecký překlad slova theórie, který asi nebyl míněný úplně vážně: „volnočasné civění“.
Podání o theórii u Diogena Laertia
Starší předlohy filosofické metafory theórie?
Souvisle číst: Podání o theórii u Platóna
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: Pouť na Délos a Kyklady
