Theórie a tradice o ní
Slavnostní poutě na Délos spojené s kultem Apollóna se od klasické doby staly obrazem filosofického i vědeckého poznání, díky Platónovu pochopení theórie. Apollón je dárcem veškeré zjevnosti, nejen věštecké. Na jeho ostrově je na všechno dobře vidět, rubovou stránkou toho je ovšem neúrodnost. Postupně si probereme Platónovo pojetí theórie a jeho pozdější velice vlivnou antickou ozvěnu u Diogena Laertia, pak zkusíme hledat starší podoby theórie, a to jak na úrovni náboženských poutních slavností, tak na úrovni filosofického použití tohoto obrazu; nakonec připojíme něco poznámek o problémech teoretiků napříč časem, až po naši dobu.
Posvátnost
Posvátnost Délu je toho typu, že nabízí krásu, která je po kykladsku drsná i něžná, neuchopitelná v detailech náznaků i velkolepá. Řekové – a zvláště Athéňané – to vyloží jako rituální čistotu, která umožňuje spatřit skutečnost z nadčasového hlediska. V Delfách je Apollón ctěný jako věštec znalý osudu, na Délu jako vládce veškeré zjevnosti.
Je vlastně trochu nečekané, že si Řekové tolik oblíbili Apollóna, který přece ještě u Homéra podporuje jejich nepřátele, Trójany. Apollóna obzvláště ctí řečtí Iónové, sídlící na maloasijském pobřeží a také na Kykladách, ale také Dórové, kteří jej považují za dárce ústavy. Na Kykladách je úcta k Apollónovi mimořádně silná, mnohem silnější než úcta k Poseidónovi, která je na ostrovech dobře pochopitelná. Přitom mezi Apollónem a Poseidónem tradičně vládne rivalita, viz např. Ílias XX, 23 – kde je Poseidón na straně achájských Řeků a Apollón na straně Trójanů.
Božský pohled u Homéra
V „boji bohů“, který se popisuje v Íliadě, se ovšem bohové nakonec na boj pouze dívají, a to právě na Poseidónův návrh: „O mnoho jsme přece silnější [než lidé, nebojujme] pojďme teď na hlídku, sedněme si opodál bitevní vřavy.“ (XX, 136) Lidé bojují, a to kvůli rozepři mezi bohy, zatímco bohové se na to dívají, sami se mezi sebou nakonec neperou. Údělem lidí je spor a boj, údělem bohů spor a podívaná. V Íliadě se slovně vzato nemluví o theórii, je použit jiný výraz pro dívání se (skopié), ale obsahově jde o cosi hodně podobného, co je umožněno právě bohům. U Homéra tedy teoretickou – dokonce téměř „skeptickou“ – pozici diváků zaujímají bohové, nikoli lidé.
Přináší Platón božký pohled lidem?
Není theórie vlastně pokusem o zpřístupnění „božského pohledu“ lidem? Není to už v dobách před vznikem filosofie náznak pokusu o „pohled z božské pozice“? Souvislost s mocenskými ambicemi by pro takovouto problematické souvislost napovídala. Každá mince má však dvě strany, takže athénský klasický koncept theórie nabízí také zajímavější hlediska, s nimiž pak vtipně pracují řečtí filosofové, počínaje asi Platónem. (Viz také info Termín „filosofie“ a Vznik řecké filosofie.)
Motiv theórie pak prostupuje celými dějinami evropské filosofie. Zčásti se proměňuje v akcent na teorii ve smyslu školním nebo vědeckém, zčásti žije v původnějším významu. Máme dokonce i český obrozenecký překlad slova theórie, který asi nebyl míněný úplně vážně: „volnočasné civění“.
Souvisle číst: Podání o theórii u Platóna
Zpátky na obsah podkapitoly Theórie
Zpátky na obsah kapitoly DÉLOS
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY
