Míléťané na Amorgu aneb důvod cesty do Aigialí
historka
Aigialí na Amorgu je místo přitažlivé (viz Plavba na Expresu Skopelitis, 2008; viz Okénko ostrovního zdravotnictví, Aigialí, viz Posvátná temnota zakázaného ostrova, 2007). Navíc pro ně mám slabost, asi kvůli pěkným skálám, blízkosti a celkově milou a klidnou povahu.
V září 2009 jsem měl doprovázet jakousi výpravu v horách Kréty, ale něco se schrulo a na poslední chvíli z toho sešlo. Měl jsem už koupené levné letenky do Athén a zpátky, bohužel za svoje peníze, a měl jsem i volných 14 dní. Zbývalo najít nový důvod k cestě do Řecka. Večer jsem doma otevřel e-mail, abych vyřídil školní úřad a pak se mohl věnovat vymýšlení cesty. Už první mejl byl od tajemníka naší katedry (tedy od chartofylaxe), který psal: „Jsem v kempu v Aigialí a je mi zima, protože hodně fouká. Přivezte mi někdo moji celtu!“ Tak jsem hned odpověděl, že jedině za lahev raki, že výměnu uskutečníme v přístavu snad už koncem příští noci, napsal jsem Radimovi, převzal celtu a ráno jsme vyrazili na Athény. V Pireu jsme odpoledne stihli Blue Star Naxos a ve tři v noci potkali na molu v Aigialí Vojtěcha držícího láhev raki, kterou velice ochotně vyměnil za svou celtu.
Bydleli jsme v kempu, v přístavním rakokafeniu Amorgialos i jinde jsme překládali zlomky Míléťanů, což dobře korespondovalo s mílétským založením některých míst na Amorgu, zvláště anitckého Aigialí naproti nad námi. Ono obecně platí, že Míléťanům by se člověk měl věnovat na 37. rovnoběžce. Jednou z mnoha názorných ilustrací byla obvyklá večerní výzva k ukončení práce: Po jedné hodině v noci tady začíná Velký vůz zapadat. Tento nezvyklý úkaz spadající na vrub menší zeměpisné šířky se v době slávy Míléťanů nekonal, protože byl kompenzovaný odlišnou polohou severního nebeského pólu. Ten se tenkrát nacházel přibližně v půlce úhlu mezi zadními koly obou vozů a do své dnešní polohy blízko Polárky se dostal až dlouhodobým působením precese. Potud k problémům ekliptiky, kterými se zabýval už Anaximandros. Jindy tady zase byl patrný jev, který popisuje pro změnu Anaximenés (ve zlomku A 17): „Moře svítí, když se v něm něco pohybuje.“ V nové době to vykládáme světélkováním planktonu. Když tady člověk sedí venku v půli září po jedné hodině v noci nad překladem Míléťanů a povšimne si, že Velký vůz zapadá a moře načervenale svítí, je to neklamné znamení, že už není dobré pít (přestože jde o jevy objektivně reálné), ba že je třeba zaplatit a jít do kempu spát, dříve než vzlétnou létající ryby, dříve než připluje Dionýsova loď.
Pokračovat v souvislém čtení: Tholária
Zpátky na obsah kapitoly AMORGOS
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY
