Útěcha pro život v antropocénu: Porovnání verzí
| (Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádka 38: | Řádka 38: | ||
„Konec světa nebude, něco se posralo.“ | „Konec světa nebude, něco se posralo.“ | ||
| + | |||
| + | |||
| + | 6. Nápad ze závěrečné diskuse: [[Nebezpečí umělé demence]]. | ||
<br clear=all> | <br clear=all> | ||
Zpátky na [[Hlavní strana|hlavní stránku]] | Zpátky na [[Hlavní strana|hlavní stránku]] | ||
Aktuální verze z 29. 4. 2018, 09:33
Kde vzít útěchu pro život v antropocénu?
Zdeněk Kratochvíl (pro Ekologické dny Olomouc 2018)
Vlastně bych asi měl rád, že nastává doba lidská, nebo aspoň lidová. Nejsem rád, možná jsem mizantrop, nebo spíš mi jenom vadí souběh s dobou postfaktickou, se zneužíváním společenských věd, a navíc mě straší analogie s „obratem k věcem lidským“ v klasické době.
Sotva jsme se díky Darwinovi, Planckovi, Freudovi, Nitzschemu a umělecké avantgardě vybabrali z nejhorších následků klasiky a scholastiky a znovu začali vesele poznávat a tvořit, tak tu hnedle máme antropocén. Nehrozí nám nový a ještě důslednější „obrat k věcem lidským“? Nehrozí nám síly nacionalismu a „světlých zítřků“, které si v 20. století vyžádaly krvavé oběti, tentokrát v kombinaci strachu a ekonomických slibů? Nebo jen přichází „společnost namátkové kontroly“?
1. Poučení z menších předělů:
1.1. Archaické a klasické (myšlení, výtvarné zpodobování, autorství...).
1.2. Doba bronzová a doba železná (proměna pojetí poctivosti, zrod intelektuála v typu Odyssea).
2. Plně srovnatelnou změnou by však byl až přechod od pleistocénu k holocénu. Není to megalomanská představa? Třeba to nebude s antropocénem tak horké? Bohužel na tom aspoň něco je, jak pokud jde o stopu homo insipiens paranoicus v geologii planety, tak v ohledu růstu hladiny fekálií ve společnosti. („Děti, pojďte se podívat, blbost kvete.“ Jenže pak: „Tak už to v přírodě chodí, blbost odkvete a přinese plody.“) Agresivní tvor vybavený technologií, jejíž princip netuší, je nebezpečný nejen na webu.
3. Analogie uvnitř klasické doby: Obrat k věcem lidským (sofisté, Sókratés) s fatálními následky.
4. Proti proudu: Naděje v přirozenost.
4.1. V naše vlastní přirozenosti, které se dokážou vzpouzet (totalitním ideologiím, americkému snu, Českému snu...).
4.2. V horším případě naděje v přirozenost planety, která nemusí strpět všechno.
4.3. V krajním případě v přirozenost kosmu, v jehož řádu jsou naše peripetie naštěstí tuze marginální. Význam tyrana, oligarchy i miliardového davu je v rámci kosmu limitně blízký nule, i když se mocně zviditelňuje.
4.4. Nebo optimističtěji: Chvilka vnímání skutečnosti v lese nebo laboratoři je neskonale významnější – a den bez lží, nenávisti a strachu je milejší než celá epocha mocnářství. „Znám své místo“, takže se tady vyvaruji explicitně politických témat.
5. Nový optimismus mi dala poslední divadelní upoutávka od Jana Borny:
„Konec světa nebude, něco se posralo.“
6. Nápad ze závěrečné diskuse: Nebezpečí umělé demence.
Zpátky na hlavní stránku
