Archaické a klasické na EDO

Nedokončená kolosální socha v antickém mramorovém lomu u Apollonas na Naxu.

Diadúmenos, detail. Ostrovní mramor z doby kolem roku 100 před n. l. je kopií slavné sochy Polykleitovy z doby kolem roku 420 před n. l. Národní archeologické Museum v Athénách.

Kúros z Mélu, naxijská práce, 550 před n. l. Národní archeologické Muzeum v Athénách.

Únos Oreithyie, athénská práce pro Délos, 421-417 před n. l.

Sfinga z Naxu v Delfách, 570-560 před n. l. Archeologické muzeum v Delfám.

Perspektivní scéna, 360-350 před n. l, Tarentos.

Orientalizující amfora ze svatyně Dia a Athény na vrcholu Kynthu na Délu, 620-600 před n. l. Archelogické museum na Délu.

410-400 před n. l.

Symposion.

Kylix s Dionýsovou plavbou, 530 před n. l.

Takhle to pak dopadne kolem roku 100 před n. l., to už samozřejmě klasické není.

Strašlivá Gorgó z poloviny 6. století před n. l. Muzeum v Paroikii na Paru. A 1284. Archeologické muzeum na Paru, A 1284.

Vlevo výtvory řecké archaické doby, vpravo umění řecké klasické doby.

Archaické sochy jsou spíše typologické, dokonce i tehdy, když zobrazují konkrétní osobu, což ostatně většinou nedělají.

Příznačný je jejich nadčasový úsměv, protože vyjadřují jakousi dokonalost, někdy i navzdory konkrétní situaci, třeba bojové scény.

Sochy se dotvářejí z polotovarů udělaných v lomu.

Klasické sochy i vázové malby jsou veristické (realistické), tíhnou k anatomickým proporcím.

Jejich výraz zohledňuje situaci, tendencí je zobrazení psychického stavu.

Nástrojem zobrazení je nejprve skiagrafie, od poloviny 5. století před n. l. stále častěji také perspektiva.

Vyděluje se kategorie umění.