Obrat k věcem lidským
V klasické době brzy (v pozdním 5. století před n. l.) následuje „obrat k věcem lidským“ (sofisté, Sókratés) a vzniká slovo filosofie. Nadhodnocuje se jazyk a ctí se dialog. Běsní kult „jsoucna“ a „podstaty“. Všechno starší se reinterpretuje (např. Aristotelés presokratiky).
Kacířská představa:
Přírodověda pokročilého 19. století by lépe navázala na pozdně archaický styl zkoumání (nebo ještě na raně klasické myšlenky), než na sókratovskou účelovost ve světě a aristotelské podstaty. Bez klasického vydělení člověka z přírody a rozpolcení světa na sublunární a nadlunární by šlo všechno líp. Argumentem pro tuto podvratnou představu je zkušenost s tím, jak pracně musíme při výkladu presokratiků odvysvětlovat aristotelské dezinterpretace, které prostřednictvím školní tradice všem vlezly pod kůži. (Soukromě to vidím tak, že mezi raným 5. stoletím před n. l. a pozdním 19. stoletím je ve filosofii zajímavých novinek jen poskrovnu, takže vynechání oné doby by přineslo menší škodu, než jakou přináší její nadhodnocování.)
Návrat před Sókrata může být útěchou nejen v prostředí moralizování (Nietzscheho motiv), ale také v době běsnícího antropocénu – i masivního zneužívání společenských věd.
A nejde jen o svobodu vůči antropocénu, ale také svobodu vůči deistické představě, která chtěla nahradit náboženství představou centrálního dohližitele. Vždyť už Friedrich Nietzsche napsal (Tak pravil Zarathustra, Před východem slunce, překlad Otokar Fischer):
„Znenadání“, toť nejstarší šlechtictví světa, které jsem vrátil věcem, osvobodiv je z rabství pod vládou účelu. (...) Něco málo rozumu, semínko moudrosti, rozhozené od hvězdy k hvězdě, – ano, tento kvas je přimíchán ke všem věcem: ve jménu bláznovství je všem věcem přimíchána moudrost! Něco málo moudrosti, to není vyloučeno. Tuto blaženou jistotu jsem však nalezl na všech věcech: je jim milejší, když nohama náhody – tančí. Ó nebe nade mnou, ty čisté, vysoké! Hle, to je mi tvá čistota, že není věčného pavouka rozumu ani pavučin rozumu: – že tys mi taneční síní pro božské náhody, žes mi stolem bohů pro božské kostky, pro božské hráče!
(Ostatně, na mých oblíbených Kykladách představuje archaická doba druhý vrchol jejich slávy, po rané době bronzové, zatímco klasická doba tam přináší značný úpadek.)
Dál na Proměny autorství
Zpátky na začátek této prezentace
