Střípky z Mykonu
Obsah
1992
Roku 1992 jsem byl na kratším pobytu v Německém archeologickém ústavu v Athénách a na závěr jsem si udělal výlet na Krétu. Neměl jsem peníze, takže jsem hledal nejlevnější spoje, případně byl nucen cestovat jako černý pasažér, což tenkrát ještě šlo. Po cestě zpátky mě lodě zavály na Mykonos, chtěl jsem to spojit s návštěvou Délu. Před pátou ráno jsem se vyplížil s báglem z lodi do tmy u přístavu, aniž jsem co tušil o poměrech na ostrově. Přišel jsem na osvětlené nábřeží plné lidí, většinou seděli u stolečků a popíjeli. Kolem byla otevřená luxusní zlatnictví. Překvapilo mně to, nejvíc však pohled znuděné nóbl dámy s vysokou skleničkou v jedné ruce a dlouhým cigárem v druhé. Instinktivně jsem se podíval směrem jejího pohledu: Na stole tam tancoval nahatý kluk, hned za ním byla na zdi velká cedule přísně zakazující koupání bez plavek v prostorách nábřeží.
Přenocoval jsem za městem ve skalkách u moře a chtěl na Délos. Na normální spoj jsem neměl, ale po delším okounění v menším přístávku v Ornos jsem se s jedním tamním dědou domluvil, za kolik mě tam vezme. Jelo nás asi šest, takže jeho lodička Energia byla přeplněná. Cestou zpátky byly vlny větší než ta loďka, které občas vynechával motor, ale neutopili jsme se a vršky vln mě očistily od zvratků spolucestujících.
Pak jsem šel do Ano Mera, podíval se na velký klášter a pokračoval kolem římské vily. Tu se z malého zchátralého kláštera na samotě ozval ječivý křik, až jsem myslel, že se tam morduje. To však jen stará chromá jeptiška volala, abych jí pomohl zalít kytky. Pomohl jsem, ale vždycky, když jsem lil další konev, tak zařvala: „Ne!“ I když člověk ví, že se to píše nai a znamená to „ano“, tak podvědomě ucukne, což jen stupňovalo povyk jeptišky. Natahal jsem asi 20 konví. Mezitím pochopila, že jí trochu rozumím, čtu alfabetu a vyznám se v křesťanské teologii, tak jsme ještě společně odrecitovali nešpory. Dostal jsem sladkou odměnu: jakýsi piškot plný červů, ona ta jeptiška byla navíc trochu slepá a byla v klášteříku už jediná. Aspoň něco jsem sníst musel, pak jsem se nějak vymluvil, zapil to kořalkou a zmizel do skal.
1994
Vylodění na Mykonu s celou rodinou, dcerám bylo 5 a 10 let. Tato konfigurace tenkrát ještě budila podiv, dneska tam už i rodiny jezdí dost často. Přes známého jsem na tři noci najal relativně dostupný pokoj. (Ten dobrý muž mě z bůhvíjakého důvodu považoval za švýcarského nezaměstnaného na útěku a nedal si to vymluvit. Švýcara mu nejspíš asociovala moje nová kudlička a nezaměstnaného na útěku můj zjev a starý bágl.) Když jsme tam v 11 dopoledne přišli, vítal nás pán domu s prstem na ústech a šeptem žádal o ticho, protože jeho další hosté přece spí. Výchovné to moc nebylo.
Ubytovávání na Mykonu bylo vůbec zajímavé. Místní majitelky počestných penzionů čekaly u přístavu na loď, a když měla zpoždění, šly se ochladit do moře. Z vody vyčuhovaly hlavy s koupacími čepicemi, produkující nepřetržitý proud přátelské řecké konverzace. Houkání lodi jim bylo povelem k opuštění zálivu a přechodu do vzájemně konkurenčního režimu. Než loď zakotvila, tak se stačily převlíct a dojít k molu, kde lovily klientelu.
1996–2000
Tlačenice v úzkých uličkách způsobuje, že člověk občas zaslechne cizí hovor. Čeština byla tenkrát na Mykonu krajně neobvyklá, navíc mě zaujal ostře kritický tón. Jedna paní si stěžovala své souputnici, že „za tak hrozitánské peníze to teda rozhodně nestálo“. Prý tu vůbec není zelená travička, jenom samý úpal a krpál. Včera byly na Délu, taky za moc peněz, a tam už je to vůbec samé kamení, otloukla si tam drahé boty, poškrábala si nohy, spálila se... (Vynechávám nářeční prvky, abych neurazil případné krajany.)
Když jde člověk ráno do pekařství, potkává v prázdných uličkách skoro jen místní lidi a pelikány. Stalo se mi, že jsem byl na liduprázdném náměstíčku obklopený osmi pelikány, kteří měli úporný zájem o chleba v igelitce. Je jasné, že jsou to tvorové mírní a navzdory vzhledu dost bezbranní, nicméně jsou opravdu hodně velcí a člověk by se málem bál, jestli ten chleba donese.
2017
Při krátké zastávce na Mykonu po cestě z Délu jsem chtěl vidět výstavu Vanity v archeologickém muzeu. Byla to výstava kykladských šperků za posledních sedm tisíc let, od pozdního neolitu po současnost. Protože se konala na Mykonu, tak byla pojata nesmírně velkolepě, v minimalistickém prostoru muzea zářila zlatem a drahým kamením, přitom vkusně a elegantně. Moc pěkně vystavené reprezentativní kousky z celých Kyklad. Jen mě překvapilo, že je inzerovaná slovy „Sedm tisíciletí řecké kultury na Kykladách“, jako kdyby tu Řekové žili už tak dávno a ne až od pozdní doby bronzové. Nejspíš tím mysleli, že kdo vstoupí na Kyklady, stává se Řekem. V muzeu bylo jen několik znale působících návštěvníků.
Chóra byla už odpoledne totálně přelidněná, ale spíš davy tuctových turistů. Časy se mění, doba dává přednost masové komerci, i když ceny tu zůstávají nadstandardní. Ta tlačenice lidí, kteří chtějí aspoň chvíli pobýt na ostrově celebrit, působila hodně nechutně. Brzy jsem odplul zpátky na Naxos, takže nevím, jak to teď na Mykonu vypadá večer.
Na okolních ostrovech se říká, že na Mykonu upadá vliv italské mafie, prý ve prospěch ruské.
Souvisle číst: např. Chóra Mykonu
Zpátky na obsah kapitoly MYKONOS
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY
