Sfinga
info - stránka bez jednoznačného pokračování
zkorigováno, vložit ještě další fotky
Sfinga (Σφίγξ) představuje dávný motiv v mnoha starých kulturách, zcela typicky v Egyptě, známe však i sfingy chetitské. Většinou má dívčí hlavu a ňadra, ale lví zbytek těla a bývá okřídlená. Řekové sfingy poznali u Egypťanů a prostřednictvím Foiníčanů. V Řecku je potkáváme nejčastěji koncem archaické doby, ale známe je i z pozdní doby bronzové, dokonce už ze staré Kréty, kde možná jde o kontinuální výskyt. Sfingy měli ovšem také Chetité. Sfingy známe jako sochy i reliéfy různých velikostí a z různých materiálů, také jako motivy malby.
Právě na podobnostech a rozdílech mezi řeckými a neřeckými sfingami se často ukazuje postup řeckého přejímání předřeckých nebo orientálních motivů (viz např. Jan Bouzek): sfinga se v Řecku postupně leč poměrně rychle estetizuje a polidšťuje. Ze zavilé a viditelně nebezpečné nadlidské bytosti se stává bytost krásná, byť záhadná. Nepatrný záhadný dívčí úsměv, často zakrytá ňadra, lví tlapky spíše roztomilé, byť s ostrými drápy. Nejistota diváka před sfingou už nepramení z prvoplánové hrůzy, ale ze záhadnosti krásy, která by dokázala být krajně nebezpečná, pokud by chtěla, nicméně tak momentálně činí jenom v náznaku. Možná je v tom nějaká analogie s klidovou pozicí kúrů.
Kamenné sfingy potkáváme před oltáři chrámů nebo na pohřebištích. Koncem archaické doby je to obvyklý votivní dar státu na jiné kultovní místo. Motiv sfingy najdeme také na vázové malbě a v klasické době i v dramatu (například v Sofokleově Oidipovi).
Záměna občas hrozí s gryfonem, což je zobrazení, které znali už Kréťané, snad v analogii s dávnými středoasijskými motivy.
Souvisle číst: v typickém případě info Periodizace stylů řecké keramiky, ... nebo rovnou Náboženství
Jiné možné pokračování: Archaické sochařství na Kykladách
Zpátky na ÚVOD K CESTÁM PO ŘECKU
