S dětmi na sopce

 historka - stránka bez jednoznačného pokračování

Roku 1994 jsme se vraceli z Délu na Krétu přes Théru, protože jsme chtěli vidět Akrotiri. Z Mykonu jsme se sedm hodin houpali na moc pěkném malém ferry Expres Paros. Patřilo společnosti Bratři Katapoliani, mělo ještě dřevěnou palubu, ale zamotalo nám hlavu tak, že jsme se ještě v přístavu trochu potáceli. Autobus serpentinami nahoru k městu nám stabilitu nepřidal. Seděli jsme pak na jakési vyhlídce a nevěděli, jestli se ostrov trochu houpe opravdu, nebo se nám jenom motá hlava. Několik set metrů pod námi přistávala a startovala velká dopravní letadla. Skutečnost byla vymknutá z kloubů a smysly v té exotické kráse marně hledaly něco obvyklého, čeho se zachytit. Na ostrově bylo plno, nakonec jsme našli jakýsi lehce zadaptovaný kozí chlívek, i tak to byl nejdražší nocleh, jaký jsem kdy platil. S příchodem soumraku se vyrojila mračna komárů. Vůbec jsem nechápal, kde se zrovna tady, v poušti, berou. (Sousedi asi měli klimatizaci a ty potvory v ní žily.) Důkladně nás seštípali, menší holce bylo nějak šoufl.

Ráno mě Marie budila památnou větou: „Vstávej, Madla má horečku a sopka začíná soptit!“ Madla žhnula a byla mírně oteklá, podlaha se trochu třásla, k tomu jakési houpání, nejasno z jaké příčiny (a to jsme večer nepili), venku byla hustá mlha a byla cítit síra. K tomu vyzvánělo množství zvonů jako před posledním soudem. Bylo před devátou. Napadlo mě, že třeba probíhá evakuace, a nás v té naší díře zapomněli. To jsem si nechal pro sebe, a abych se zachoval mužně, tak jsem řekl, že to jdu zjistit. Vyrazil jsem v očekávání apokalyptických událostí. Zvony vyzváněly, síra smrděla, ale nikde nikdo! Chodit v husté mlze bludištěm uliček neznámého města není věc prostá. Když je to město thérské nepravděpodobné povahy a navíc se zrovna trochu houpe, tak je to ještě náročnější. Chvíli jsem si připadal naprosto ztraceně, ale pak se z mlhy za nějakým obloukem vynořil úzký vysoký vozík na míru uličky, dokonce stačil zastavit a nevrazil do mě. Pekař si přivstal a vezl zboží do krámu. Vysvětlil mi, že se nic neděje, že si sopka jen trochu pšoukla, a že v noci nefoukalo, tak se v kaldeře nahromadila vodní pára se sírou. A zvony zvoní, aby lidi vstávali a šli do kostela, protože je neděle! Nějakým zázrakem – snad na přímluvu všech svatých ostrova – jsem našel, kde bydlíme, a přinesl dobrou zprávu. Madla se taky trochu oklepala a splaskla, mlha se zvedla, podlaha se zklidnila.

Marie jela do Akrotiri a vrátila se úplně nadšená, já mezitím zásoboval holky pomerančovou šťávou. Pak Marie převzala zásobování a obveselování Madly, do Akrotiri jsem vyrazil zase já s Hankou. Pro změnu přišel notos, jižní vánek, vlhký a teplý, 100 % vlhkosti při teplotě rovné teplotě těla, přes jemnou mlhu k tomu sluníčko stačilo ještě docela hřát. To mě postavilo na nohy, ale holčičí spotřeba pomerančové šťávy o to víc vzrostla. Tak jsme viděli, co jsme chtěli, a odpluli na Krétu.

 Pokračovat v souvislém čtení: exkurz Erupce Théry nebo rovnou Atlantida?

 Zpátky na obsah kapitoly THÉRA (Santorini)

 Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY