Náboženství na Kykladách
Pro celek kultury na Kykladách jsou (a velmi dlouho byly) konstitutivní nejméně tři náboženství: starokykladské, řecké a křesťanství. Přiznejme si, že slušnou znalost máme jenom o náboženství řeckém a o křesťanství, zato o starokykladském nevíme skoro nic, ani zda a v jakém smyslu bylo po tak dlouhou dobu a na tak pestrých ostrovech jednotné.
Přitom zanedbáváme předřecké Kréťany, dále Foiníčany, Římany, Židy a muslimy, kteří všichni zanechali na Kykladách své stopy. Ani náboženství předřeckých Kréťanů neznáme dostatečně podrobně, ba jisti si vždy nejsme ani tím foiníckým. Podobně teď nepočítáme ani novodobý ateismus nebo agnosticismus, i když i ten má už v antice jakýsi vzdálený a velice skromně zastoupený předobraz. V současnosti představuje na Kykladách nepatrnou menšinu, krom několika místních rebelů se potká spíše u části turistů, prý zejména Čechů a Holanďanů.
Prolínání motivů dobře známých náboženství, tedy motivů řeckých a křesťanských, však může být dobře viditelným příkladem i pro předběžnou nouzovou orientaci v ostatních případech, přestože se křesťanství v řadě ohledů chová specificky, hlavně pro svou exkluzivitu (nesnášenlivost vůči sdílení více různých náboženství jedním člověkem) a pro svůj misijní a později i věroučný charakter. Takové prolínání si na jednotlivých místech budeme ukazovat. Bude se to týkat křesťanského převzetí jednotlivých řeckých posvátných míst, včetně některých jeskyní, dokonce i věštírny; častěji spíše přestaveb chrámů starého náboženství na křesťanské kostely. Můžeme předpokládat, že podobný proces se zde odehrál nejméně jednou už mnohem dříve, když Řekové převrstvovali starší kultury, a že nejstarší sakrální rozvrh krajiny zde pochází od starokykladské kultury, tedy z dob neolitu a raného bronzu. V některých případech to máme potvrzené, například v jeskyních, v některých roklích a na některých návrších.
Podle převažujících ženských sošek kykladských idolů (viz Kykladské idoly) z rané doby bronzové soudíme, že hlavní roli zde měla Bohyně, prostě Velká Bohyně nebo Bohyně Matka, jak ji známe třeba ze starých anatolských. Země, která rodí, obklopená mořem. Důvěrnost vztahů s kamenem, tedy s tělem Země, a s mořem je z výtvarných památek zřejmá, stejně jako role Slunce. Obřady se patrně odehrávaly pod širým nebem, tedy krom jeskyní, roli přitom hrála návrší nad mořem. Nábožensky pochopitelné předměty, jež nacházíme, se hodí k náboženství, které připomíná „šamanský“ typ kultu. To ovšem nelze brát doslovně, je to pouhá analogie, ani to nesouvisí s nedávnou módou „šamanského výkladu“ řeckého náboženství (např. Burckert).
Řecké náboženství bylo na Kykladách živé od pozdní doby bronzové do konce antiky, jeho lokální a folkorní ozvěny dokonce až do poloviny 20. století. Nejzajímavější památky, zachované v krajině i v muzeích, pocházejí většinou z konce archaické doby, tedy z 6. století před n. l. To je také doba, kdy je základní rozvrh tohoto náboženství v jistém smyslu „hotový“, později se bude spíš rozmělňovat. Platí to jak pro kult samotný, tak pro jeho výtvarné i poetické projevy. Právě na Kykladách je několik významných náboženských center (na Délu, Naxu, Paru...), které spoluurčily celkovou podobu řeckého náboženství, ale také řada lokálních kuriozit. Týká se to samozřejmě hlavně Apollóna a Létó, ale také Artemidy, Dionýsa, Dia, Démétér... Podrobně si to ukážeme na dotyčných místech, zatím viz album Božstva Kyklad.
Kykladské křesťanství je charakteristické tím, jak po svém a mnohdy až extrémně užívá motivy, které jinak známe z celého Řecka a z podobných zemí. Například obliba přístavních kostelů „Panny Marie Ochránkyně přístavu“, stojících často přímo u hladiny moře, k nimž se na svátek „Přesvaté Přístavní“ (tedy Matky Boží, Ochránkyně přístavu) konají slavné poutě. (O údajných důvodech toho viz exkurz Kykladské kostelíčky.) K tomu přistupuje obecná obliba náboženských poutí na ostrovy, v nové době třeba k mariánským svatyním na Paros a Ténos (Tinos), lokálně i do jeskyně na Iraklii nebo k Panně Marii na Kato Koufonisi. Nápadné jsou také kostely postavené vysoko na strmých a špatně přístupných místech, ať už jde o kláštery nebo jen malé kapličky. Ty jsou v samozřejmě i v jiných regionech, ale jejich počet a hlavně umístění a celkový styl zapojení do krajiny zde ukazuje na cosi specifického, co probouzí asociaci na vyhlídková místa dávných kultur, dnes tolik oblibovaná kozami. V této konstataci nemá být ani stín urážky, jde o zvláštní typ krásy, špatně přístupné a přitom nějak důvěrné. Snad si stačí porovnat umístění starokykladské svatyně na Amorgu, která měla kontinuitu až do řecké antiky, s umístěním jednoho z křesťanských klášterů na témže ostrově.
Kostelíčky jsou často malinké, což opět upomíná na insulární efekt, tedy na drobnost ostrovních forem života. Lidová tvořivost ovšem jejich umístění na zdaleka viditelném vrcholku zdůvodňuje svébytně, třeba „na potvoru Turkům“, tedy za doby turecké nadvlády, – a jejich velikost veselým cynismem. Kostelů a kapliček je moc, většina z nich ožije jen jednou do roka při pouti. Ty odlehlé zase slouží jako útočištná místa v horách.
Na jednotlivých místech si proto budeme všímat taky toho, jak mohou vypadat souvislosti mezi zbožností starokykladskou, řeckou a křesťanskou.
Souvisle číst: exkurz Kykladské kostelíčky - nebo rovnou na podkapitolu Kulturní historie Kyklad - nebo hned na DÉLOS.
Zpátky na obsah kapitoly NAPŘED O KYKLADÁCH
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY
