Řemeslo versus inspirace
exkurz – stránka bez jednoznačného pokračování
Čtenáře, který zná okolnosti působení rhapsódů, už možná překvapilo, že Simónidés měl od objednavatele smlouvu o výši honoráře za oslavnou báseň, kterou o něm psal. Však také není žádný potulný rhapsód, ale profesionál v oboru tepání veršů! To je ovšem naprostá novinka, mnohem převratnější, než nějaká docela funkční mnemotechnika. Na rozdíl od ní je představa řemeslného veršotepectví naprosto rozvratná vůči archaickému vnímání poezie a vlastně čehokoli.
Simónidés se prý chlubí tím, že je poctivý a schopný řemeslník, který nemusí čekat na příchod inspirace. Když si přece u řemeslníka objednáme práci, tak jsme za ni připraveni zaplatit, nejsme však ochotni čekat na to, zda se řemeslníkovi dostaví k dílu potřebná inspirace nebo enthúsiasmos. Simónidés zavedl, že stejně jako řemeslník také básník nedostává dary, ale honorář podle smlouvy. Pak ovšem vyvstane otázka, za kolik ten či onen autor básní. Na místě bude odpověď, že to závisí na jeho kvalitě, ten lepší samozřejmě za víc. A jak se pozná ten lepší? Nejspíš podle toho, že se mu musí víc zaplatit, aby vůbec něco udělal. Samozřejmě už nejde o nějakou pravdu, s tou by mohly být spíš potíže. Simónidés prý sám říká, že lidé platí raději za klam, pokud se ovšem líbí. Poezie tedy už nemá být ve službách Múz, ale jedním z prostředků dovedného získávání peněz. Je to profesionálně vytvořený klam, smluvně svázaný s konkrétní částkou.
Jeden z podstatných předělů mezi archaickou dobou a pozdějšími epochami spočívá právě v postavení básníka. V archaické době je prostředníkem pravdy, skoro hlásnou troubou božské skutečnosti, zatímco později je spíše tvůrcem uměleckého díla, takže občas je mu tolerováno, když si vymýšlí, pokud to má „estetický účinek“. Pokud se zeptáme, kde poprvé končí představa o roli básníka jako prostředníka nadlidské pravdy a kde začíná představa básníka jako veršotepce, jemuž je tolerována „poetická licence“, pak jedna z možných odpovědí směřuje k Simónidovi z Keu. Ten může být ctěný jako první skutečný „autor“, jako ten, kdo nečeká na inspiraci či enthúsiasmos, nýbrž pracuje v oboru básnickém jako řemeslník, na objednávku a za mzdu. Zrovna tak ovšem může být znectěn jako úplatný podvodník nabízející pochlebné verše, ba označen jako předchůdce konceptu toho, co nová doba nazve „duševní vlastnictví“. Lidé jsou rádi, když znají jméno jednoho původního objevitele nebo jednoho viníka, a školní pojetí dějin jim v tom rádo vyhoví.
Důležitější než samo zpoplatnění veršů je jejich odlišný status. Poezie už není božským darem skrze Múzy, ale produktem řemeslné práce. Její působnost je ekonomickou hodnotou, která už nesouvisí s pravdou, ale s „dobře“ vypracovaným klamem (apaté). Nové pojetí se ovšem neprosadilo hned, ani úplně. Například lyrik Pindaros o Simónidovi v poněkud kritickém kontextu říká, že bez něho by mnoho bohatých lidí zůstalo zapomenuto. Ještě kritičtější byl vůči Simónidovi už jeho starší současník Xenofanés, snad ještě za jeho života. Alespoň text poznámek (scholií) k Aristofanovi říká (Xenofanés B 21):
„(...) Pročež Xenofanés prohlásil Simónida za skrblíka!“
S předsokratiky spojuje Simónida i to, že použil některá slova jednoho Hérakleitova výroku, aniž by ovšem bylo známo, zda za to podle svých zásad Hérakleitovi zaplatil (Plútarchos, Quaest. conv. 644f):
Básník Simonidés (...): Vždyť „neučenost je lepší skrývat“, jak říká Hérakleitos, je to však těžké při zábavě a při víně.
Kdo chce nahlédnout do originálu některých textových pramenů, má k tomu příležitost zde - Textové prameny k Simónidovi.
Souvisle číst: Něco málo o Prodikovi
Zpátky na Simónidés z Keu, patron didaktiky a autorských práv
Zpátky na obsah kapitoly KEÓS (Kea, Tzia)
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY
