Předsokratici

 informační stránka - bez jednoznačného pokračování

Školní tradice, počínaje Aristotelem a zčásti už Platónem, až po moderní dobu, zahrnula do dějin řecké filosofie i řadu autorů, kteří žili předtím, než se tato školní tradice zformovala, viz info Vznik řecké filosofie, ba i před tím, než se objevila slova „filosof“ a „filosofie“, viz info Termín „filosofie“. Vlastně bychom měli raději mluvit o autorech z doby před Platónem, kteří jsou zajímaví pro konstituci toho, co je v průběhu klasické doby a později (až dodnes) považováno za filosofii. Z chronologického hlediska jde o 6. a 5. století před n. l., tedy o konec řecké archaické doby a ranou dobu klasickou. V tradiční školní koncepci dějin filosofie je přelomovou postavou Sókratés, neboť jde o mudrce, o kterém skoro nic nevíme: nepsal, byl popravený, skoro všichni pozdější filosofové se tváří, že na něj navazují, skoro nikdo ho nekritizuje, je tedy symbolicky nosný a kritizovat ho smí jenom cynik. Proto se v průběhu novověku ujal termín „předsokratici“ a ne třeba „předplatónští myslitelé“, ani Aristotelův výraz „předchůdci“ (tedy ti před Aristotelem). Výběr postav „předsokratiků“ je samozřejmě problematický jak z hlediska oboru nebo žánru, tak z hlediska úplnosti, ba dokonce i historicity řady z nich. Zvláště četní pythagorejci, uvádění i v kritických edicích, jsou postavy čistě legendární (editoři to vesměs vědí, ale respektují tradici a snaží se podat co nejúplnější textový materiál).

V tradičním výčtu předsokratiků nikdy nechybí „nejstarší iónští zkoumatelé přírody“, tedy Míléťané a Hérakleitos; dále pythagorejci; Eleaté v čele s Parmenidem; „raně klasičtí badatelé o přírodě“, tedy Empedoklés, Anaxagorás a jeho následovníci, atomisté v čele s Démokritem (přestože ten žil později než Sókratés). Většinou se k předsokratikům zařazují taky sofisté rané klasické doby, ba i někteří lékaři, astronomové a matematici. (Kupodivu ne Hippokratés, tedy korpus lékařských spisů spojený s jeho jménem.) Před tento výčet se v edicích i v učebnicích většinou zařazují ještě dvě skupiny autorů 6. století před n. l., a to „sedm mudrců“ a „mytografové“. Někdy výbor začíná už „Orfeem“, tedy orfickými památkami, ba dokonce už astronomickými průpověďmi u epiků, třeba u Hésioda.

Výběr autorů do souboru předsokratiků je komplikován tím, že nejstarší řecká filosofie je velice pestrá ne pouze názorově, ale také žánrově. Například vedle prózy užívá také epické i lyrické verše. Dalším problémem je, že někteří z předsokratiků nejspíš nepsali (Thalés, Pythagorás), a že i od píšících autorů máme jejich dílo zachované velice špatně (Anaximandros) nebo skoro vůbec (Anaximenés), zato máme k dispozici mnohé referáty o jejich „životě a nauce“, často spíše humorné až zavádějící. Nejvíc textu se nám zachovalo od těchto tří „předsokratiků“: Hérakleitos, Empedoklés, Démokritos. Takhle jsou v časovém pořadí, pořadí množství zachovaného textu je opačné.

Tradované životopisy „předsokratiků“ jsou až na výjimky nehistorické. Většinou známe jenom místo a přibližnou dobu jejich působení. Pozdější legendy se točí zvláště kolem postav typu „muž boží“, protože jim mohou připisovat zázraky (Ferekýdés, nejvíc Pythagorás, ale též Empedoklés). Mnohé z popisovaných postav a nauk vůbec neexistovaly (Músaios, část pythagorejců), nebo jsou podstatně pozdější, což se opět týká hlavně tradice o pythagorejcích, ale i některých atomistů. Výklad „nauky“ je často hrubě zkreslený a tendenční, což si můžeme ověřit u těch „předsokratiků“, kde si jej můžeme porovnat s fragmenty jejich textu.

Útržky textů „předsokratiků“ i referáty o nich se nám zachovaly výhradně jako citáty v dílech pozdějších autorů, zhruba od Platóna po konec antiky nebo ještě i byzantský raný středověk. Mnohé z nich jsou spíše školní hodnocení z pozic Aristotelovy nauky. Hodně materiálu shrnuje doxografické dílo Diogena Laertia Životy a názory filosofů z 3. století n. l. Novodobé edice „předsokratiků“, od 19. století podnes, se navzájem liší výběrem autorů i textů, tu podle hlavního oboru zájmu, tu podle míry kritičnosti. Protože jde vždy o zlomky textů zachovaných v nějakých pozdějších dílech, vznikají problémy jak s autenticitou a verzemi citátu, tak i s označováním zlomku – viz info Edice a značení zlomků předsokratiků.

Navzdory zmíněným problémům je textový soubor „předsokratiků“ mimořádně inspirativní. Není jen předmětem historického bádání, ale v nové době několikrát byl – a stále je – zdrojem inspirace při hledání nových cest.

Texty stovky předsokratiků, překlady a zčásti i výkladové poznámky viz [1], nebo také [2].

(K nestarší vrstvě předsokratiků viz také Zdeněk Kratochvíl: Mezi mořem a nebem - Odkaz iónské archaické vnímavosti. Mervart, 2010.)

 Zpátky na Vznik řecké filosofie

 Zpátky na ÚVOD K CESTÁM PO ŘECKU