Mytografové

 informační stránka - bez jednoznačného pokračování

Slovo „mytografové“ znamená: zapisovatelé mýtů. V antice se toto slovo opravdu užívá v tomto významu. Obsahově vzato by sem mohli patřit už epičtí básníci, Homér a Hésiodos. (Ti se však v antice i nyní označují prostě jako epici.) Čerpají z mytické tradice a svým dílem tak spoluutvářejí a hlavně fixují její formu. Použití mytického motivu mnohdy znamená už také nějaký jeho výklad. Zvláště Hésiodos postupuje dost autorsky, když tradiční vyprávění o bozích ve své Theogonii uspořádává do „tří generací“ bohů.

V 19. a 20. století, se však termín „mytografové“ začal užívat poměrně specificky, totiž jako označení určité vrstvy pozdně archaických básníků a myslitelů, kteří píší ještě o něco samostatněji než Hésiodos, i když mnohdy ve zjevné návaznosti na Homéra či Hésioda, ať už v návaznosti výkladové, nebo polemické, většinou představují alternativy k jejich pojetím. Tento význam slova „mytografové“ zčásti navazuje už na Aristotelovo pojetí. Obsahově vzato by ovšem tato linie mohla pokračovat antickou tradicí alegorických výkladů mýtů, v chronologické řadě: pythagorejci, orfici, Anaxagorás a jeho žáci, stoici, novoplatonici; mezitím ještě helenizovaní židé a potom i křesťané od konce 2. století až do baroka. Jenže takto se termín „mytografové“ většinou nepoužívá.

Školní tradice řadí mezi mytografy tyto autory:
Orfeus, Músaios, Epimenidés, Ferekýdés, Theagenés, Akúsiláos.
První dva z nich, tedy Orfeus a Músaios, jsou ovšem sami postavami mytickými, kterým se pouze připisují epické a mytologické verše, zatímco další jsou historické postavy 6. století před n. l., dokonce se zachovaly zlomky jejich díla. Aby to bylo komplikovanější, jsou tito mytografové už v průběhu antiky připočítávaní také k jiné skupině, která se ustavila už v klasické době, totiž k „sedmi mudrcům“, jejichž počet se tím povážlivě rozrůstá (v krajním případě až na 17 postav, když zahrne ještě Pythagoru a podobné).

Skupina mytografů byla ustavena bez ohledu na velice rozdílné žánry a zčásti i témata. Potkáme zde látku věštebnou, očistnou; pokusy o náboženskou reformu, někdy i zásadní; nebo zase pokusy o jakousi protohistorii. Žánrově jde o epiku, naučnou prózu, gnómickou prózu nebo verš. Oproti ryzím epikům (Homér, Hésiodos) jsou mytografové většinou méně poetičtí, ba někteří píší v próze. Někteří, zvláště Akúsiláos, by se dobře vyjímali mezi prvními řeckými historiky. Ti ovšem mýty spíše kritizují, když demytologizují popisované události. Přesto geograf Strabón zmiňuje nejvýznamnějšího z mytografů Ferekýda také v kontextu nejstarší historie, neboť společným jmenovatelem s ní je prozaická forma (Strabón, Geographica I, 2, 6 Meineke = Ferekýdés F 13 Schibli):

„Kadmos [z Mílétu], Ferekýdés, Hekataios a jim podobní psali v próze, která napodobovala poezii dodržováním některých jejích zásad, ne však metra.“

Část mytografů je osobnostně vzato současně typu „muže božího“, ať už divotvorce, věštce nebo náboženského novátora. (Viz Muž boží.) Přesto sám Aristotelés některé z nich chválí, jmenovitě Ferekýda, prý proto, že ve srovnání se staršími epiky nachází nejlepší prvotní princip. Mytografové tedy mají být, v souladu s Aristotelovým hodnocením Ferekýda, jakýmsi „smíšeným“ typem mezi čistě mytickou teologií epiků a budoucí metafyzickou filosofií. (Aristotelovo hodnocení cituji v Ferekýdés, mytograf a muž boží.)

Pro pochopení mytografů je zásadní respekt vůči žánru, neboť při přenosu jejich témat do jiného žánru snadno dochází k absurdním situacím. Nelze totiž nevidět, že vychvalovaná alespoň částečná „racionalita“ těchto mužů je spíše žánrovým omylem čtenáře, totiž výsledkem čtení mimo jim vlastní kontext, podsouváním pozdějších metafyzických termínů. Oni sami sice obvyklé řecké mýty kritizují, jenže často z pozic mýtů mnohem exotičtějších!

Nemůžu se zbavit dojmu, že tradiční ustavení skupiny „mytografů“ má zpětně zdůraznit vyrůstání metafyzické filosofie nějakým racionálním obratem z epiky, a tím zastínit genetickou spjatost nejstarší filosofie, přírodovědy a historie, která je na epice téměř nezávislá a vede jinam než k metafyzice. Právě na mytografech je totiž konstruovaná představa o důležitosti vládnoucího principu, počátku, arché. Více o mytografem a jejich texty viz [1].

 V typickém případě pokračovat na: Ferekýdés, mytograf a muž boží

 Zpátky na Vznik řecké filosofie