Sfinga
info - stránka bez jednoznačného pokračování
Stránka se připravuje
Sfinga (Σφίγξ) představuje dávný motiv v mnoha starých kulturách, zcela typicky v Egyptě, známe však i sfingy chetitské. Většinou má dívčí hlavu a ňadra, ale zbytek těla lví a bývá okřídlená. Řekové sfingy poznali od Egypťanů a také prostřednictvím Foiníčanů. V Řecku je potkáváme nejčastěji koncem archaické doby, ale známe je i z pozdní doby bronzové, dokonce už ze staré Kréty, kde možná jde o kontinuální výskyt. Sfingy měli ovšem také Chetité. Sfingy známe jako sochy i reliéfy různých velikostí a z různých materiálů, také jako motivy malby.
Právě na podobnostech a rozdílech mezi řeckými a ne-řeckými sfingami se často ukazuje (např. Jan Bouzek) postup řeckého přejímání předřeckých nebo orientálních motivů: Sfinga se v Řecku postupně leč poměrně rychle estetizuje a polidšťuje. Ze zavilé a viditelně nebezpečné nadlidské bytosti se stává bytost krásná, byť záhadná. Nepatrný záhadný dívčí úsměv, často zakrytá ňadra, lví tlapky spíše roztomilé, byť s ostrými drápy; schopnost snadno zadávit člověka ale nemizí, jenom to zrovna není na pořadu. Nejistota diváka před sfingou už nepramení z prvoplánové hrůzy, ale ze záhadnosti krásy, která by dokázala být krajně nebezpečná, pokud by chtěla, nicméně tak momentálně činí jenom v náznaku. Možná je v tom nějaká analogie s klidovou pozicí kúrů.
Kamenné sfingy potkáváme před oltáři chrámů nebo na pohřebištích. Koncem archaické doby je to obvyklý votivní dar od státu pro jiné kultovní místo. Sfingu známe také jako literární motiv, například v Sofokleově Oidipovi.
Záměna občas hrozí s gryfonem, což je zobrazení, které znali už Kréťané, jde o velice dávné převzetí, dokonce až středoasijského motivu.
Souvisle číst: v typickém případě: info Periodizace stylů řecké keramiky, ... nebo rovnou na Náboženství
