Raně klasická filosofie

V klasické době brzy (v pozdním 5. století před n. l.) následuje „obrat k věcem lidským“ (sofisté, Sókratés) a vzniká slovo filosofie.

Kult „jsoucna“ a „podstaty“.

Všechno starší se reinterpretuje (např. Aristotelés presokratiky).

Kacířská představa:
Přírodověda pokročilého 19. století by lépe navázala na pozdně archaický styl zkoumání (nebo ještě na raně klasické myšlenky), než na sókratovskou účelovost ve světě a aristotelské podstaty. Bez klasického vydělení člověka z přírody a rozpolcení světa na sublunární a nadlunární by šlo všechno líp. Argumentem pro tuto podvratnou představu je zkušenost s tím, jak pracně musíme při výkladu presokratiků odvysvětlovat aristotelské dezinterpretace, které prostřednictvím školní tradice všem vlezly pod kůži.
(Soukromě to vidím tak, že mezi raným 5. stoletím před n. l. a pozdním 19. stoletím je ve filosofii zajímavých novinek jen poskrovnu, takže vynechání oné doby by přineslo menší škodu, než jakou přináší její nadhodnocování.)

Návrat před Sókrata může být útěchou nejen v prostředí moralizování (Nietzscheho motiv), ale také v době běsnícího antropocénu – i masivního zneužívání společenských věd.

(Ostatně, na mých oblíbených Kykladách představuje archaická doba druhý vrchol jejich slávy, po rané době bronzové, zatímco klasická doba tam přináší značný úpadek.)

Dál na Obrat k věcem lidským

Zpátky na začátek této prezentace