Jak se chovat v muzeu
exkurz - stránka bez jednoznačného pokračování
Stránka se připravuje
Nemám teď na mysli doporučení typu „nekouřit“, „neplivat na zem“, „nedotýkat se vitrín“, ba nechci nabádat ani k systematickému prohlížení, neboť to dokáže odrovnat i trénovaného znalce. Nejprve dvě ukázky chybného postupu, pak návod, jak to dělat rozumně, aby z toho člověk něco měl.
Špatně
První chybný postup – jít za rovnou za slavným dílem, chloubou muzea. Třeba v Louvru vyrazit poklusem kilometrovými chodbami směr Mona Lisa, celí udýchaní se s ní vyfotografovat, a pak jít ven.
Druhý chybný postup – podpořit si sebevědomí kulturního člověka a každý exponát nebo vitrínu si prohlížet povinných 10 vteřin.
Správně
Vyzkoušený postup – založený na letité zkušenosti se stovkou muzeí:
Napřed se obezřetně rozhlédneme po části muzea, co tam tak vlastně mají, jestli by se nám něco z toho třeba mohlo líbit, nebo pro nás být aspoň zajímavou kuriozitou. Pokud ne, tak to rozhlédnutí ještě pro jistotu stručně zopakujeme a zkusíme další část muzea; pokud pořád ne, tak můžeme jít pryč, pokud nejsme badatelé nebo studenti patřičného oboru. Pokud ano, tak si napřed letmo prohlídneme okolí toho, co nás zaujalo, případně pár podobných míň pěkných věcí, abychom se rozkoukali. Teprve pak si v klidu prohlížíme to, co nás zaujalo. Ona totiž sebelepší věc potřebuje naladění a kontext. Kdo k ní doběhne kvůli její slávě, bývá zklamaný. Navíc není nutné, aby se nám líbily zrovna ty slavné věci. Většinou jsou opravdu dobré, i když ne všechny, ale to neznamená, že musí zajímat právě nás. Naopak se nám může zalíbit něco, co není spojeno s mediální slávou. Jindy nás může něco zaujmout spíš jako kuriozita, třeba i absurdní, tak si ji prohlídneme a nestydíme se za to. Když se nasytíme pohledem, pokračujeme tímto způsobem dál, dokud jsme schopní vnímat a máme čas. Klidně se můžeme k zajímavým věcem vracet, a kde to jde, tak u nich posedět. Je dobré si vyhradit trochu času a sil na závěrečnou rekapitulaci.
Tohle platí pro středně velká muzea nebo galerie. V maličkých si občas můžeme dopřát masochistní rozkoš totální prohlídky, pokud na ni zrovna máme náladu (viz Význam detailů a okrajových témat). V obrovských muzeích je dobré napřed vědět, co tam tak přibližně mají a co z toho chceme vidět, snaživí jedinci s dostatkem času to podniknou na několik výprav. (V Athénském národním jsem strávil přes měsíc, u Goulandrise, v Hérakliu, Naxijské Chóře, Britském muzeu a v Louvru týden, několik dní v české antické sbírce v paláci Kinských v Praze, než ji zrušili; v pražském Národním jsem byl léta noční hlídač.) Viz také Rejstřík muzeí.
Souvisle číst: v typickém případě: Co je dobré vědět předem a co stačí až potom
