Útěcha pro život v antropocénu
Kde vzít útěchu pro život v antropocénu?
Zdeněk Kratochvíl (pro Ekologické dny Olomouc 2018)
Vlastně bych asi měl rád, že nastává doba lidská, nebo aspoň lidová. Nejsem rád, možná jsem mizantrop, nebo spíš mi jenom vadí souběh s dobou postfaktickou, se zneužíváním společenských věd, a navíc mě straší analogie s „obratem k věcem lidským“ v klasické době.
Sotva jsme se díky Darwinovi, Planckovi, Freudovi, Nitzschemu a umělecké avantgardě vybabrali z nejhorších následků klasiky a scholastiky a znovu začali vesele poznávat a tvořit, tak tu hnedle máme antropocén. Nehrozí nám nový a ještě důslednější „obrat k věcem lidským“?
1. Poučení z menších předělů:
1.1. Archaické a klasické (myšlení, výtvarné zpodobování, autorství...).
1.2. Doba bronzová a doba železná (proměna pojetí poctivosti, zrod intelektuála v typu Odyssea).
2. Plně srovnatelnou změnou by však byl až přechod od pleistocénu k holocénu. Není to megalomanská představa? Třeba to nebude s antropocénem tak horké? Bohužel na tom aspoň něco je, jak pokud jde o stopu homo insipiens paranoicus v geologii planety, tak v ohledu růstu hladiny fekálií ve společnosti. („Děti, pojďte se podívat, blbost kvete.“ Jenže pak: „Tak už to v přírodě chodí, blbost odkvete a přinese plody.“) Agresivní tvor vybavený technologií, jejíž princip netuší, je nebezpečný nejen na webu.
3. Analogie uvnitř klasické doby: Obrat k věcem lidským (sofisté, Sókratés) s fatálními následky.
4. Proti proudu: Naděje v přirozenost.
4.1. V naše vlastní přirozenosti, které se dokážou vzpouzet (totalitním ideologiím, americkému snu, Českému snu...).
4.2. V horším případě naděje v přirozenost planety, která nemusí strpět všechno.
4.3. V krajním případě v přirozenost kosmu, v jehož řádu jsou naše peripetie naštěstí tuze marginální. Význam tyrana, oligarchy i miliardového davu je v rámci kosmu limitně blízký nule, i když se mocně zviditelňuje.
4.4. Nebo optimističtěji: Chvilka vnímání skutečnosti v lese nebo laboratoři je neskonale významnější – a den bez lží, nenávisti a strachu je milejší než celá epocha mocnářství. „Znám své místo“, takže se tady vyvaruji explicitně politických témat.
5. Nový optimismus mi dala poslední divadelní upoutávka od Jana Borny:
„Konec světa nebude, něco se posralo.“
Zpátky na hlavní stránku
