Mélské pozoruhodnosti: Porovnání verzí
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
Mélos (Μῆλος), v dórském dialektu Malos (Μάλος), kdysi také Zefyria, novořecky Milos (Μήλος), je středně velký ostrov úplně na jihozápadě Kyklad. Má plochu asi 150 km2 a přes 4 tisíce obyvatel. Větší část Mélu je drsná a kopcovitá, na západě se tyčí Profitis Elias (Hora Proroka Eliáše) do výšky 748 metrů. Nutno předeslat, že je to ostrov neobyčejně krásný a významný. Sopka, po které lezou velezmije, sice není zrovna moje gusto, navíc tu chybí řecké archaické památky, což je pro mě závažná vada – jenže tenhle ostrov je tak pěkný a tak důležitý pro pochopení souvislostí, že jej přes to všechno zařazuji do pomyslné nejvyšší kategorie, vedle Délu, Naxu, Malých Kyklad a Théry. Už pobřeží ostrova (viz [[Kolem ostrova|Okružní plavba]]) vypadá natolik zvláštně, že by na něm očekával pozoruhodnosti i naprostý mineralogický laik. | Mélos (Μῆλος), v dórském dialektu Malos (Μάλος), kdysi také Zefyria, novořecky Milos (Μήλος), je středně velký ostrov úplně na jihozápadě Kyklad. Má plochu asi 150 km2 a přes 4 tisíce obyvatel. Větší část Mélu je drsná a kopcovitá, na západě se tyčí Profitis Elias (Hora Proroka Eliáše) do výšky 748 metrů. Nutno předeslat, že je to ostrov neobyčejně krásný a významný. Sopka, po které lezou velezmije, sice není zrovna moje gusto, navíc tu chybí řecké archaické památky, což je pro mě závažná vada – jenže tenhle ostrov je tak pěkný a tak důležitý pro pochopení souvislostí, že jej přes to všechno zařazuji do pomyslné nejvyšší kategorie, vedle Délu, Naxu, Malých Kyklad a Théry. Už pobřeží ostrova (viz [[Kolem ostrova|Okružní plavba]]) vypadá natolik zvláštně, že by na něm očekával pozoruhodnosti i naprostý mineralogický laik. | ||
| − | Mélos je sopečného původu. Na rozdíl od Théry je ovšem mírně živá malá sopečka na pevnině, zatímco přírodní přístav v [[Adamas – přístav pod horou obsidiánu|Adamas]] je sice zbytkem dávné kaldery, ale pozná se to až při bližším ohledání. Sopečně vzato to tady zdaleka není tak dramatické, zato je ostrov velice pestrý v každém smyslu slova, od geologie po památky. Část pobřeží tvoří tufy, tedy měkké sopečné horniny, jenže ty mélské jsou tak bílé, že se laicky špatně poznají od kaolínu. Část zase dávná pliocenní láva, číst bazalt... Na jižním pobřeží prý v jedné díře stále ještě sálá teplo sopky a na východním pobřeží jsou sirné prameny. Podle Plinia byl Mélos největším nalezištěm síry – a spolu s Egyptem i kamence (Plinius XXXV, 15). Na ostrově je také mramor, kaolín, baryt, mangan, železo... Na Mélu je dnes i velká přírodní rezervace, hlavně pro živočicha, jehož samo jméno působí respekt: ''macrovipera schweizeri''. V sousedství jsou ostrovy Antimilos, [[Kimolos]], | + | Mélos je sopečného původu. Na rozdíl od Théry je ovšem mírně živá malá sopečka na pevnině, zatímco přírodní přístav v [[Adamas – přístav pod horou obsidiánu|Adamas]] je sice zbytkem dávné kaldery, ale pozná se to až při bližším ohledání. Sopečně vzato to tady zdaleka není tak dramatické, zato je ostrov velice pestrý v každém smyslu slova, od geologie po památky. Část pobřeží tvoří tufy, tedy měkké sopečné horniny, jenže ty mélské jsou tak bílé, že se laicky špatně poznají od kaolínu. Část zase dávná pliocenní láva, číst bazalt... Na jižním pobřeží prý v jedné díře stále ještě sálá teplo sopky a na východním pobřeží jsou sirné prameny. Podle Plinia byl Mélos největším nalezištěm síry – a spolu s Egyptem i kamence (Plinius XXXV, 15). Na ostrově je také mramor, kaolín, baryt, mangan, železo... Na Mélu je dnes i velká přírodní rezervace, hlavně pro živočicha, jehož samo jméno působí respekt: ''macrovipera schweizeri''. V sousedství jsou ostrovy Antimilos, [[Kimolos]], Polyaigos a mnoho menších skalisek. |
V nejstarších dobách se význam Mélu opíral o naleziště [[info Obsidián|obsidiánu]]. Export obsidiánu z Mélu začal už opravdu dávno, potkáme různé údaje od pleistocénu (pozdní paleolit, asi 13 tisíc let před n. l.) po raný neolit (asi 7. tisíciletí před n. l.). Přinejmenším od pozdního neolitu do skoro konce rané doby bronzové patří Mélos mezi centra starokykladské civilizace. Pak přicházejí minojští Kréťané (možná i Foiníčané), v pozdní době bronzové řečtí Achájci a počátkem doby železné si ostrov podmaňují Dórové z Lakónie. Je zvláštní, že Dórové mají podobný vkus na ostrovy jako Minojci! Líbí se jim sopky. V řecké archaické době se odtud vyvážela krásná keramika, její export pokračuje i později. Za peloponéské války ostrov dobili Athéňané (416 před n. l.) a deportovali místní obyvatele. Na problémy s Athénami nejspíš doplatil i mélský básník (a možná filosof nebo aspoň sofista) Diagorás. | V nejstarších dobách se význam Mélu opíral o naleziště [[info Obsidián|obsidiánu]]. Export obsidiánu z Mélu začal už opravdu dávno, potkáme různé údaje od pleistocénu (pozdní paleolit, asi 13 tisíc let před n. l.) po raný neolit (asi 7. tisíciletí před n. l.). Přinejmenším od pozdního neolitu do skoro konce rané doby bronzové patří Mélos mezi centra starokykladské civilizace. Pak přicházejí minojští Kréťané (možná i Foiníčané), v pozdní době bronzové řečtí Achájci a počátkem doby železné si ostrov podmaňují Dórové z Lakónie. Je zvláštní, že Dórové mají podobný vkus na ostrovy jako Minojci! Líbí se jim sopky. V řecké archaické době se odtud vyvážela krásná keramika, její export pokračuje i později. Za peloponéské války ostrov dobili Athéňané (416 před n. l.) a deportovali místní obyvatele. Na problémy s Athénami nejspíš doplatil i mélský básník (a možná filosof nebo aspoň sofista) Diagorás. | ||
Verze z 13. 3. 2017, 15:39
Mélos (Μῆλος), v dórském dialektu Malos (Μάλος), kdysi také Zefyria, novořecky Milos (Μήλος), je středně velký ostrov úplně na jihozápadě Kyklad. Má plochu asi 150 km2 a přes 4 tisíce obyvatel. Větší část Mélu je drsná a kopcovitá, na západě se tyčí Profitis Elias (Hora Proroka Eliáše) do výšky 748 metrů. Nutno předeslat, že je to ostrov neobyčejně krásný a významný. Sopka, po které lezou velezmije, sice není zrovna moje gusto, navíc tu chybí řecké archaické památky, což je pro mě závažná vada – jenže tenhle ostrov je tak pěkný a tak důležitý pro pochopení souvislostí, že jej přes to všechno zařazuji do pomyslné nejvyšší kategorie, vedle Délu, Naxu, Malých Kyklad a Théry. Už pobřeží ostrova (viz Okružní plavba) vypadá natolik zvláštně, že by na něm očekával pozoruhodnosti i naprostý mineralogický laik.
Mélos je sopečného původu. Na rozdíl od Théry je ovšem mírně živá malá sopečka na pevnině, zatímco přírodní přístav v Adamas je sice zbytkem dávné kaldery, ale pozná se to až při bližším ohledání. Sopečně vzato to tady zdaleka není tak dramatické, zato je ostrov velice pestrý v každém smyslu slova, od geologie po památky. Část pobřeží tvoří tufy, tedy měkké sopečné horniny, jenže ty mélské jsou tak bílé, že se laicky špatně poznají od kaolínu. Část zase dávná pliocenní láva, číst bazalt... Na jižním pobřeží prý v jedné díře stále ještě sálá teplo sopky a na východním pobřeží jsou sirné prameny. Podle Plinia byl Mélos největším nalezištěm síry – a spolu s Egyptem i kamence (Plinius XXXV, 15). Na ostrově je také mramor, kaolín, baryt, mangan, železo... Na Mélu je dnes i velká přírodní rezervace, hlavně pro živočicha, jehož samo jméno působí respekt: macrovipera schweizeri. V sousedství jsou ostrovy Antimilos, Kimolos, Polyaigos a mnoho menších skalisek.
V nejstarších dobách se význam Mélu opíral o naleziště obsidiánu. Export obsidiánu z Mélu začal už opravdu dávno, potkáme různé údaje od pleistocénu (pozdní paleolit, asi 13 tisíc let před n. l.) po raný neolit (asi 7. tisíciletí před n. l.). Přinejmenším od pozdního neolitu do skoro konce rané doby bronzové patří Mélos mezi centra starokykladské civilizace. Pak přicházejí minojští Kréťané (možná i Foiníčané), v pozdní době bronzové řečtí Achájci a počátkem doby železné si ostrov podmaňují Dórové z Lakónie. Je zvláštní, že Dórové mají podobný vkus na ostrovy jako Minojci! Líbí se jim sopky. V řecké archaické době se odtud vyvážela krásná keramika, její export pokračuje i později. Za peloponéské války ostrov dobili Athéňané (416 před n. l.) a deportovali místní obyvatele. Na problémy s Athénami nejspíš doplatil i mélský básník (a možná filosof nebo aspoň sofista) Diagorás.
Athénskou likvidaci Mélu popsal historik Thúkydidés [[1]] tak výstižně, že se to prý dodnes probírá při studiu mezinárodního práva, politologie a diplomacie. Má to snad být příklad nedostatku „politického realismu“ (tedy dostatku poctivosti, který při kontaktu s mocnými nutně vede ke klasické tragédii – dodávám). Učinil tak v Dialogu Athéňanů a Mélských. Tzv. Mélský dialog je dramatická vsuvka v jeho Dějinách Peloponéské války (V, 84–114) a pojednává právě o athénské invazi na Mélos roku 416 před n. l. Popisuje jednání mezi vyslanci aténských útočníků a vládci Mélu. Athéňané dali Mélským ultimátum: Vzdát se a zaplatit Athénám, nebo být zničeni! Nechtějí ani ztrácet čas dohadováním: „Silní dělají, co mohou; slabí strpí, co musí.“ Mélští tvrdí, že nejsou nepřátelé, nýbrž nezávislá obec, dodržující neutralitu, takže Athéňané nemají důvod k útoku. Athéňané namítají, že pokud připustí nezávislost a neutralitu Mélu, budou vypadat jako slabí. Někdo by si pak mohl myslet, že Mélos ušetřili proto, že nebyli dost silní, aby jej dobyli. Athéňané navrhovali Mélským pragmatický přístup, s odvoláním na svou drtivou převahu, zatímco Mélští se vůči nim dovolávali smyslu pro slušnost a respektu k bohům. Na to Athéňané Mélos tvrdě porazili a zotročili jeho obyvatele.
Přesto Mélos neztratil význam úplně a v helénistické i římské době znovu patří mezi dost významná místa, o čemž svědčí i důkladně zbudované divadlo.
Po celou dobu bronzovou bylo největším sídlem na ostrově Fylakopi. Nálezy odtud uvidíme v Archeologickém muzeu na Mélu v městečku Plaka, Národním archeologickém muzeu v Athénách i jinde. V dobách řecké antiky bylo centrem Mélu město, které stálo západně od dnešní Trypiti, tedy o něco jižněji a níže než novodobé centrum ostrova, městečko Plaka. Řadou soch, reliéfů a malovaných nádob z Mélu se chlubí přední světová muzea. Mezi křesťanskými památkami ostrova jsou také docela velké staré katakomby. Dnes turisty přitahují rozeklaná skaliska v moři, známá z prospektů cestovek, i termální pozůstatky sopečné činnosti.
Na Mélu je také možné chodit po značených cestách pro pěší, i když tu je málo starých cest. Několik cest vyznačilo Muzeum hornictví na Mélu. Další popisuje obvyklý belgický web [[2]], leč právě na Mélu jsme snad jedinkrát narazili na limity toho jinak naprosto skvělého zdroje. (Bezcestí na cestě z Fylakopi na Sarakiiko, viz Pláže od Fylakopi po Sarakiniko.)
Pokračovat v souvislém čtení: Adamas – přístav pod horou obsidiánu
