Archaická lyrika, přírodověda a filosofie: Porovnání verzí

Aktuální verze z 9. 4. 2018, 17:35

Archaická doba je zlatým věkem lyriky, zvláště 7. století před. n. l. V té době je lyrika také hlavním zdrojem názorových inovací, přestože stále zůstává v konceptu básnické inspirace.

Přírodověda (především meteorologie, astronomie a geografie), ale i historie, se objevuje v 6. století před n. l. Není to tak, že by věda vznikla z filosofie (nebo díky filosofii), ale ani naopak, vznikají pospolu a s četnými překryvy. Někteří interpreti proto mluví o „iónských trojčatech“: přírodověda, historie a filosofie.

Od 6. století před n. l. se objevují také díla, která budou v klasické době inkorporována do filosofie. Samo slovo filosofie se však ještě neužívá; větší problém je, že nejsou nijak technicky zvýrazněny ani slova myslet (νοεῖν) a mysl (νοῦς), užívají se téměř jen v hovorovém významu. Sice nepochybujeme o výsostném významu myšlení archaické doby, ale kvůli věrnosti tomuto odkazu bychom měli mluvit spíše o vnímavosti, která hledá svůj myšlenkový a jazykový výraz. (Viz moje problémy s titulem knihy Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti.)

Příklady: nouze, obklopování, meteorologická metafora, diference, cykly (Archilochos, Míléťané, Hérakleitos).

Nouze: Společným rysem všem smrtelníků (lidí i ostatních živočichů – na rozdíl od nesmrtelných bohů) je nouze (ἀμηχανίη). Už Archilochos říká (Elegiae I.294–295 překlad R. Mertlík):

Stále se nesytí masem ani lev; ač velmi je silný,

přece zasáhne někdy tísnivá nouze i jej.

Koncept nouze pak v 6. století před n. l. podrobněji rozvíjí Theognis. Zde mohu učinit úlitbu existencialistům, ba dokonce i Heideggerovi, neboť snad nejvýstižnější interpretací nouze je představa konečného horizontu úvah smrtelné bytosti.

Obklopování: V pozdější antice převáží (v posledku Plótínův) nárok koncentrace, prý se nemáme rozptylovat, naopak se máme soustředit, nebo dokonce meditovat. V archaické době míří k podobnému cíli metafora opačná. Skutečností jsme obklopeni, objímá (περιέχει) nás, vchází do nás tělesnými otvory (dýcháním, zrakem, sluchem atd.) i myšlením, což spolu souvisí.

Meteorologická metafora: Anaximenés (B 2) říká: Jako naše duše, jsouc vzduch, nás drží pohromadě, tak také vanutí a vzduch objímá celý svět.

Diference: Většinou se mluví o protikladech, což ale může navodit řadu mylných představ. Slovo diference přesněji vystihuje, že jde o rozevírání škály rozdílů. Velice přesný výklad této vize raných předsokratiků podal Platón v dialogu Filébos (koncept apeiratických škál) a později Jacques Derrida.

Cykly: Diference vyděluje ze škály něco určitého, vyhraněného vůči tomu, co je v oné škále na opačnou stranu, ale toto napětí nebývá věčné, vše se vrací, většinou v průběhu přírodních cyklů, ať už ročních, denních nebo jiných. Viz Hérakleitos, zlomek B 126 (Walter Bröcker jej považuje za Hérakleitův citát Anaximandra): „Chladné se zahřívá, horké se ochlazuje, vlhké se vysušuje, seschlé se zvlhčuje.“

Hypotéza Diogena Laertia o dvou větvích filosofie (předmluva 13): východní (iónské) a západní (elejské).

(Zlomky presokratických textů nabízím v rubrice Předsokratici domény www.fysis.cz.)

Dál na Raně klasická filosofie

Zpátky na začátek této prezentace