Mélské pozoruhodnosti: Porovnání verzí

Verze z 30. 12. 2017, 21:42

 zkorigováno, vložit fotky

Mélos (Μῆλος), v dórském dialektu Malos (Μάλος), kdysi také Zefyria, novořecky Milos (Μήλος), je středně velký ostrov úplně na jihozápadě Kyklad. Má plochu asi 150 km² a přes 4 tisíce obyvatel. Větší část Mélu je drsná a kopcovitá, na západě se tyčí Profitis Elias (Hora Proroka Eliáše) do výšky 748 metrů. Nutno předeslat, že je to ostrov neobyčejně krásný a významný. Sopka, po které lezou velezmije, sice není zrovna moje gusto, navíc tu chybí řecké archaické památky, což je pro mě závažná vada – jenže tenhle ostrov je tak pěkný a tak důležitý pro pochopení souvislostí, že jej přes to všechno zařazuji do pomyslné nejvyšší kategorie, vedle Délu, Naxu, Malých Kyklad a Théry. Už pobřeží ostrova a (viz Okružní plavba) vypadá natolik zvláštně, že by na něm očekával pozoruhodnosti i naprostý mineralogický laik.

Přírodní poměry

Mélos je sopečného původu. Na rozdíl od Théry je ovšem mírně živá malá sopečka na pevnině, zatímco přírodní přístav v Adamas je sice zbytkem dávné kaldery, ale pozná se to až při bližším ohledání. Sopečně vzato to tady zdaleka není tak dramatické, zato je ostrov velice pestrý v každém smyslu slova, od geologie po památky. Část pobřeží tvoří tufy, tedy měkké sopečné horniny, jenže ty mélské jsou tak bílé, že se laicky špatně poznají od kaolínu. Část zase dávná pliocenní láva, část bazalt... Na jižním pobřeží prý v jedné díře stále ještě sálá teplo sopky a na východním pobřeží jsou sirné prameny. Podle Plinia byl Mélos největším nalezištěm síry – a spolu s Egyptem i kamence (Plinius XXXV, 15). Na ostrově se najde také mramor, kaolín, baryt, mangan, železo... Na Mélu je dnes i velká přírodní rezervace, hlavně pro živočicha, jehož samo jméno působí respekt: macrovipera schweizeri. V sousedství jsou ostrovy Antimilos, Kimolos, neobydlený Polyaigos a mnoho menších skalisek.

Dějiny

V nejstarších dobách se význam Mélu opíral o naleziště obsidiánu. Export obsidiánu z Mélu začal už opravdu dávno, potkáme různé údaje od pleistocénu (pozdní paleolit, asi 13 tisíc let před n. l.) po raný neolit (asi 7. tisíciletí před n. l.). Přinejmenším od pozdního neolitu téměř do konce rané doby bronzové patří Mélos mezi centra starokykladské civilizace. Pak přicházejí mínójští Kréťané (možná i Foiníčané), v pozdní době bronzové řečtí Achájci a počátkem doby železné si ostrov podmaňují Dórové z Lakónie. (viz Překrývání kultur na Kykladách).

Je zvláštní, že Dórové mají podobný vkus na ostrovy jako Mínójci! Líbí se jim sopky.
V řecké archaické době se odtud vyvážela krásná keramika, její export pokračuje i později. Za Peloponéské války ostrov dobyli Athéňané (416 před n. l.) a deportovali místní obyvatele. Na problémy s Athénami nejspíš doplatil i mélský básník (a možná filosof nebo aspoň sofista) Diagorás.

Likvidační Mélský dialog

Athénskou likvidaci Mélu popsal historik Thúkydidés [1] tak výstižně, že se to prý dodnes probírá při studiu mezinárodního práva, politologie a diplomacie. Má to snad být příklad nedostatku „politického realismu“ (tedy dostatku poctivosti, který při kontaktu s mocnými nutně vede ke klasické tragédii – dodávám). Učinil tak v Dialogu Athéňanů a Mélských. Tzv. Mélský dialog je dramatická vsuvka v jeho Dějinách Peloponéské války (V, 84–114) a pojednává právě o athénské invazi na Mélos roku 416 před n. l. Popisuje jednání mezi vyslanci aténských útočníků a vládci Mélu. Athéňané dali Mélským ultimátum:
Vzdát se a zaplatit Athénám, nebo být zničeni! Nechtějí ani ztrácet čas dohadováním: „Silní dělají, co mohou; slabí strpí, co musí.“
Mélští tvrdí, že nejsou nepřátelé, nýbrž nezávislá obec, dodržující neutralitu, takže Athéňané nemají důvod k útoku.
Athéňané namítají, že pokud připustí nezávislost a neutralitu Mélu, budou vypadat jako slabí. Někdo by si pak mohl myslet, že Mélos ušetřili proto, že nebyli dost silní, aby jej dobyli. Athéňané navrhovali Mélským pragmatický přístup, s odvoláním na svou drtivou převahu, zatímco Mélští se vůči nim dovolávali smyslu pro slušnost a respektu k bohům. Na to Athéňané Mélos tvrdě porazili a zotročili jeho obyvatele.
Tím je také názorně představeno, co dialog znamená v praxi. Často přece zapomínáme na to, že ten, kdo vyzývá k dialogu, má převahu, kterou samozřejmě využije, což platí i pro dialogy Platónovy.

Přesto Mélos neztratil význam úplně a v helénistické i římské době znovu patří mezi dost významná místa, o čemž svědčí i důkladně zbudované divadlo.

Památky a lákadla

Po celou dobu bronzovou bylo největším sídlem na ostrově Fylakopi. Nálezy odtud uvidíme v Archeologickém muzeu na Mélu v městečku Plaka, Národním archeologickém muzeu v Athénách i jinde. Po celou dobu bronzovou bylo největším sídlem ostrova Fylakopi. Nálezy odtud uvidíme v Archeologickém muzeu na Mélu v městečku Plaka, Národním archeologickém muzeu v Athénách i jinde.

V dobách řecké antiky bylo centrem Mélu město, které stálo západně od dnešní Trypiti, tedy o něco jižněji a níže než novodobé centrum ostrova, městečko Plaka. Řadou soch, reliéfů a malovaných nádob z Mélu se chlubí přední světová muzea. Mezi křesťanskými památkami ostrova jsou také docela velké staré katakomby.

Dnes turisty přitahují rozeklaná skaliska v moři, známá z prospektů cestovek, i termální pozůstatky sopečné činnosti.

Cesty

Na Mélu je také možné chodit po značených cestách pro pěší, i když tu je málo starých cest. Několik cest vyznačilo Muzeum hornictví na Mélu. Další popisuje obvyklý belgický web [2], leč právě na Mélu jsme snad jedinkrát narazili na limity toho jinak naprosto skvělého zdroje. (Bezcestí na cestě z Fylakopi na Sarakiiko, viz Pláže od Fylakopi po Sarakiniko.)

 Souvisle číst: Adamas – přístav pod horou obsidiánu

 Zpátky na obsah kapitoly MÉLOS (Milos)

 Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY