Hlavní řecké dialekty: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 3. 2018, 16:32

 info - stránka bez jednoznačného pokračování

Achájskou řečtinu známe z nápisů a skladových archívů v palácích mykénské kultury pozdní doby bronzové. Jejím pokračováním jsou submykénské dialekty, známé ze skrovných nápisů, psaných v archaické době už alfabetou.

Aiólský dialekt se stal spisovným pro část lyriky, přibližně od 7. století před n. l., už předtím však ovlivnil homérskou epiku a později přetrvává v hymnech klasických tragédií.

Staroiónský dialekt pro epiku, od doby kolem roku 800 před n. l. (Homér). Asi je už ve své době archaizující, nese stopy starších podob jazyka.

Novoiónský dialekt pro část lyriky (od 7. století před n. l.) a nejstarší prózu, včetně filosofické a přírodovědné (od 6. století před n. l.). Představuje literární povýšení mluvené podoby jazyka té doby.

Attický dialekt pro většinu klasické prózy i poezie všeho druhu (od 5. století před n. l.), který se později stal příkladem antické řečtiny.

Dórský dialekt pro idyly, v řecké Itálii byl však základním jazykem i pro ostatní žánry (od 5. století před n. l.).

Koiné – Od helénistické doby se rozšířil nový zjednodušený dialekt, navazující hlavně na attickou řečtinu, tzv. koiné („společná“ řeč), který přemazává rozdíly mezi řeckými dialekty a stal se komunikačním jazykem pro převážnou část Středomoří. Některé verze koiné jsou poznamenány vlivem jiných jazyků, např. biblická koiné vlivem hebrejštiny a aramejštiny, v Markově evangeliu prý také latiny.

 Souvisle číst: v typipckém případě exkurz Sebepochopení Řeků nebo rovnou Výtvarné styly a žánry

 Zpátky na ÚVOD K CESTÁM PO ŘECKU