Narození Syna božího: Porovnání verzí

Verze z 20. 12. 2018, 01:55

Keros, posvátný ostrov Kyklad rané doby bronzové. Zde se rodí Slunce!

Jeskyně Zás na Naxu. Boží rození koncem neolitu.

Betlémská scéna. Mramorový reliéf (skoro 1 m velký) z náhrobku v oblasti Sangri na Naxu. Kolem roku 400 n. l. Byzantské museum v Athénách, BXM 312.

Betlémská scéna. Mramorový reliéf (skoro 1 m velký) z náhrobku v oblasti Sangri na Naxu. Kolem roku 400 n. l. Byzantské museum v Athénách, BXM 312.

Betlémská scéna ze sarkofágu Marka Claudiana, 330-335 n. l. Roma, Palazzo Massimo alle Terme.

Betlém. Notre Dame v Paříži.

Betlém. Museu Nacional de Machado de Castro, Coimbra, 16. století.

Betlém. Notre Dame v Paříži.

Viděli jsme, že Syn boží se podezřele často rodí v jeskyni, na místě odlehlém až zapadlém. Ještě častěji je zrození nebo rané dětství provázeno akutním nebezpečím.

Tak konečně k narození v Betlémě! V jakémsi jeskynním chlévě, a pak útěk do Egypta před vražděním neviňátek (Matouš 2,13-20). Zápaďáky zajímá datace, zatímco na Krétě mi místní gymnaziální učitel na otázku po datování jednoho tamního světce odpověděl: „Co je až tak po tom! Radši se k němu pomodli a pak se napijeme, víno je dobrý, sluníčko svítí a ibišky kvetou!“

Scéna narození v Betlémě je od 4. století jedním z námětů křesťanského umění. Zvláště vyvedený je Betlém z Naxu, nalezený v sakrálně tradičně exponované krajině (od neolitu) pod pohořím Zás. Kdybychom neměli zachovaný Nový zákon a ostatní křesťanskou literaturu a byli odkázaní jen na pár textových zlomků a tuto hmotnou památku, nejspíš bychom křesťanství považovali za metamorfát dávného naxijského kultu, zvláště v souvislosti s konfuzemi mezi narozením Dia nebo Dionýsa v té či oné jeskyni. To jenom pro porovnání interpretačních rizik se situací, v jaké jsme při výkladu části předsokratiků.

Upozorňuji, že křesťan není ten, kdo „věří“, že „Ježíš byl“. A když někdo „věří“ že „Ježíš nebyl“, tak je to skoro podobně nemoudré jako tvrzení, že Sókratés nebyl. Křesťan je ten, kdo Ježíšovi připisuje náboženský význam, tradičně titulem Kristus, zatímco nekřesťan ne. (Zdrojem pojmenování křesťanství není ani slovo „křest“, to je jenom česky.)

Datum definitivně pohřbila historie, zvláště pokus Dionýsia Exigua, který roku 532 přepočítal tehdejší kalendáře, aby zavedl nový, křesťanský. (Ten se ovšem ujal až ve středověku, ponejvíce v 10. století.) Díky dvojvládím císařů a problémům typu včetně nebo nevčetně se seknul o 3 až 11 let, s tím už nic nenaděláme. Takže Ježíš se narodil mezi roky 11 až 3 před n. l.! Z řady důvodů nejspíš roku 7 nebo 6 před n. l. – a asi to nebylo v zimě, možná v časném jaře, aspoň podle těch oveček.

A nakonec k vánoční hvězdě. Rozhodně nešlo o kometu. Text o „mudrcích od Východu“, kteří „spatřili hvězdu“ (Matouš 2,1-12) by se mohl vztahovat k babylónské nebo perské astrologické tradici a mohl by odpovídat třikrát opakované konjunkci Jupitera a Saturnu v Rybách roku 7 před n. l. (29. května, 30. září a 7. prosince). Ta by měla i odpovídající dobový výklad. Výraz „hvězda se zastavila“ (2, 9) by s notnou dávkou optimismu mohl znamenat „zastávku“ v astronomickém smyslu slova, při zdánlivém pohybu planety ve smyčce. Pak by se Ježíš narodil nejspíš v předjaří roku 6 před n. l.

Vánoce hodně dlouho nebyly křesťanským svátkem. Tím hlavním byly Velikonoce a roli Vánoc měl svátek Epifanie. Papež Silvestr se sice pokusil zavést svátek Kristova narození, dokonce v zimě, aby zastínil pohanské Saturnálie, ale moc velký úspěch to tehdy nemělo. Silvestr zemřel 31. prosince 335 a byl prohlášen za světce. Na počest tohoto mravokárce se konají oslavy Silvestra.

Vánoce se postupně prosazovaly ve středověku v souvislosti s mystikou „rození syna božího“ (od věčnosti, v Betlémě, v člověku, v celku kosmu) a s Františkovými živými jesličkami.

Dál na: Božská hra náhody

Zpátky na Vánoční seminář