Božská hra náhody
Albert Einstein by (na rozdíl od třeba Nielse Bohra) neměl radost z Hérakleitova popisu božské hry (B 52):
„Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami: království náleží dítěti."
Křesťanský učitel Kléméns z Alexandrie to komentuje slovy (Paedagogus I, 22, 1): „Hérakleitos říká, že tuto jakousi hru hraje sám Zeus.“
„Jako hromada ledabyle nasypaných věcí je nejkrásnější svět.“ (Hérakleitos B 124)
Jde o zásadnější náhodu než pouhý racionální model náhody v kombinatorice, jde o hravé přestavování výhybek světaběhu. Novodobým pokračovatelem této tradice je Friedrich Nietzsche. (Říkám ti, Nietzsche...)
Tak pravil Zarathustra, Před východem slunce, přeložil Otokar Fischer:
„Znenadání“, toť nejstarší šlechtictví světa, které jsem vrátil věcem, osvobodiv je z rabství pod vládou účelu. (...) Něco málo rozumu, semínko moudrosti, rozhozené od hvězdy k hvězdě, – ano, tento kvas je přimíchán ke všem věcem: ve jménu bláznovství je všem věcem přimíchána moudrost! Něco málo moudrosti, to není vyloučeno. Tuto blaženou jistotu jsem však nalezl na všech věcech: je jim milejší, když nohama náhody – tančí. Ó nebe nade mnou, ty čisté, vysoké! Hle, to je mi tvá čistota, že není věčného pavouka rozumu ani pavučin rozumu: – že tys mi taneční síní pro božské náhody, žes mi stolem bohů pro božské kostky, pro božské hráče!
Zpátky na Vánoční seminář
