Venus de Milo
Předkládám stručné dějiny patrně nejstaršího surrealistického objektu, protože ne každý ví, že slavná Afrodíté alias Venuše z Mélu (důvěrně jí říkám Miluše) je surrealistické dílo, vytvořené asi v raných dvacátých letech 19. století z antického materiálu. To bylo tak:
Sedláček oře: Rok před začátkem boje za nezávislost Řecka, 8. dubna roku 1820, pan Theodoros Kentrotas, sedlák z Trypiti na kykladském ostrově Mélu (Milos), odpočíval ve stínu jakéhosi výklenku mezi skalkou a starou zdí, níž pod Trypiti směrem k Tramythia. Našel tam antickou sochu, pěkně rozmontovanou na několik dílů jako k transportu na výstavu. Asi ji tam v době pozdní antiky někdo schoval, spolu se třemi hermovkami.
O slepičce a kohoutkovi: Sedlák došel k učiteli, ten ke starostovi, ten ke kapitánovi posádky francouzského loďstva v Plaka na Mélu (Olivier Voutier), ten o tom napsal do novin a získal pro věc francouzského konzula na Mélu, Louise Bresta. Ty noviny četl v Alexandrii při kávě jistý francouzský diplomat, obchodník a dobrodruh, a spustil svéráznou akci. Následně zasáhl francouzský velvyslanec u Vysoké Porty, Marquis de Riviére. Poslal z Konstantinopole na Mélos tajemníka ambasády, Vicomta de Marcellus, který vyjednal, že socha nebyla odvezena do Turecka, nýbrž do Francie, kde ji Ludvík XVIII. roku 1821 věnoval Louvru. (Tehdy se ještě výzkum nedělal plánovitě a podle úvazku, takže to šlo ráz na ráz. Určité zdržení však bylo způsobeno tím, že přední mužové ostrova, Archimandrita Mikelis a Ekonom Armenis, už na pokyn tlumočníka a osmanského zprostředkovatele Nikolaa Mouzourise nechali nález naložit na loď turecké flotily, směřující do Konstantinopole. Muselo se tedy překládat mezi loděmi.)
Nová kvalita díky úbytku kvantity: Transport do Francie a ne do Turecka byl pro vytvoření nového díla zásadní, chtělo to esprit. Buď už před divokým odjezdem z Mélu, nebo krátce poté v Louvru, byli Francouzi posedlí představou, že to je dílo samotného Praxitela. Zpodobnění totiž vzdáleně navazuje na praxitelovský typ Afrodíté anadyomené, „vynořující se" (oblékající se). Socha byla kompletní, z několika dílů parského mramoru, dobře provedená, mírně nadživotní velikosti. Při bližším ohledání se však objevila zásadní potíž v podobě antického nápisu na podstavci, spíše opěrném sloupku pro ruce: „Tuto sochu udělal Alexandros, syn Manidův, občan Antiochie na Meandru.“ To byl maloasijský sochař, který tvořil v letech 130 až 100 před n. l. Nápis samozřejmě není se sochou vystavován (toto praví i Encyclopedia Britannica), protože Louvre chtěl mít dílo Praxitelovo. Problémem byly také ruce sochy, které nevypadaly zrovna praxitelovsky spisovně. Bylo tedy nutno odstranit také ruce a ponechat jen torza paží. Ostatně, bez té odstraněné opěry by socha padala, ruce by ji převažovaly. Ruce a podstavec (sloupek) pro jejich oporu tedy skončily někde v hlubinách depozitářů Louvru, zatímco zbytek sochy nabyl zcela novou kvalitu. (Pro úplnost nutno dodat, že mélský historik Gregory Belivanakis přišel roku 2006 s verzí, že se ruce ztratily už při překládání na Mélu, a že Louvre tedy zašantročil jenom opěrku s nápisem.)
Před poněkud destruktivním dotvořením to byla sice dobře udělaná, leč docela tuctová socha, malinko trapná: Afrodíté vypadala spíš jako paní učitelka (i když „nahoře bez“, inu antika), která se opírá o katedru. Bez rukou a bez jejich opory dostala úplně nový šmrnc, torzo je znakem, v tomto případě znakem ženství! Dokonce i obličej najednou působí úplně jinak, přestože na něj nesáhli. Taková je síla kontextu. Učenecký podfuk zcela výjimečně dokázal vytvořil symbol. (Pokud bychom přijali verzi pana Belivanakise, pak by akce učenců Louvru pouze dovršila dílo, které započali už dělníci v mélském přístavu Adamas.)
Louvre samozřejmě není žádné ořezávátko, takže časem nechal do popisky napsat správné údaje o autorství i dataci, nicméně k těm chybějícím rukám a podstavci se nikterak nezná. Asi ve stylu čo bolo, to bolo, terazky máme Venus de Milo. Pouze v anglických a hlavně německých pramenech se najde víc. Jsou přece pečliví a uvažují šťouravě kriticky (zvláště vůči Francouzům). Německý archeolog Adolf Furtwängler dokonce roku 1916 publikoval pokus o rekonstrukci původní podoby Afrodíty z Mélu! Jinak ticho po pěšině, protože nové francouzské dílo je opravdu mnohem silnější než to staré řecké. Není zde na místě jindy objevný kult „původnosti“. Alexandros z Antiochie jenom dodal materiál pro novou tvorbu. Ten destruktivní tvůrčí akt neměl ani přílišnou řemeslnou kvalitu, přesto se ukázal jako nesmírně účinný, dokonce mnohem zásadněji než byl jeho vědomý záměr. Zjevilo se torzo ženství jako produkt mužského nevědomí. Není to anima?
(Je ovšem otázkou, zda časový primát surrealistické tvorby nedrží poutníci na posvátný ostrov Keros v rané době bronzové. V letech 2800–2300 před n. l. tam totiž z celých Kyklad vozili větší střepy rozbitých kykladských idolů a rituálně je tam pohřbívali. Jde opět o torza ženských figur, i když menších.)
Souvisle číst: exkurz Její ozvěny nebo rovnou Profitis Ilias
Zpátky na obsah kapitoly MÉLOS (Milos)
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY
