Platónova Atlantis
exkurz - stránka bez jednoznačného pokračování
Před Platónem není o Atlantidě ani vidu, ani slechu. Z desítek Platónových spisů se tomuto tématu věnují dva. Oba psal nejspíš v pozdním věku, někdy kolem poloviny 4. století před n. l. V dialogu Tímaios (20c4–27a1) je toto téma spíše vedlejší, zatímco v Kritiovi (113a–121c) tvoří značnou část textu a ústí v literárně efektní závěr, když je popis soudu bohů přerušen v nejlepším, přesně tehdy, kdybychom se dozvěděli, „jak to opravdu bylo“. Ponecháme stranou řadu rozdílů mezi oběma popisy, neboť s literárním dílem nemá cenu pracovat jako s faktografií a odsuzovat je za „rozpory“, a zaměříme se na to, co jim je společné.
Atlantida je líčena jako mocný stát na velikém ostrově daleko na západě, který se propadl do moře právě v okamžiku vojenského konfliktu s Řeckem. Není zcela jasné, kdo je útočník: Rámcově Atlantida, ale její pád postihuje také řecké mužstvo. To by mohla být třeba ozvěna legendy o Théseovi. Problémem není jen přesnější lokalizace Atlantidy, ale hlavně podivné časové vymezení celého děje, který by se musel odehrávat někdy v mezolitu nebo na samém úsvitu neolitu! Nejen velice dávno před nějakými Řeky, ale patrně i před vznikem větších organizačních útvarů, které by připomínaly státy. Přitom je Atlantida líčena jako velkolepý stát spíše orientálního stylu, oplývající všemi výdobytky antické civilizace. Smyslem vyprávění je možná snaha o udržení tradičního cyklického popisu přírodních i lidských dějů, v konfrontaci s novotářstvím preosvíceneckých představ klasické doby.
Platónovo líčení společnosti tak staré doby je absurdní. Jeho popis proměn přírodních poměrů je naopak velice trefný, všímá si jak cyklických proměn, tak postupující eroze, jako kdyby počítal i s možnými změnami úrovně mořské hladiny. Potkáváme tedy znalost chodu přírody doplněnou geniální intuicí, ale v kombinaci s bájí o moci dávné civilizace. Možná je to i tím, že Platón prostě aplikoval tehdy už dávno známý „princip aktualismu“, což mu vyšlo pro přírodní stránku popisu, avšak „stálestejnost“ chodu společnosti vzal moc doslova. Zásadní je, že pohádku (bez urážky) o Atlantidě nevypráví pro zábavu, ale kvůli jejímu výchovně ideologickému podtextu.
Autor dialogů musí také nějak vyložit, jak se jeho postavy k takovému příběhu vůbec dostaly. To nějak odbyl, až skoro nápadně. Verze dvou spisů se liší, ale nakonec stojí v obou za vším Egypt, tedy v té době už osvědčená scéna pro většinu podivuhodných vyprávění. Egypt by ovšem musel být o nejméně pět tisíc let starší, a to s rozvinutým kultem a písmem, hlavně by však musel obdivovat udatné činy raně neolitických Řeků, dokonce Athéňanů, a nechat si kvůli tomu ujít příležitost k popisu vlastní světodějnosti. Proto je celé uvození velice nepřímé, je to vyprávění o vyprávění. Platón přece není podvodník, ale důmyslně šibalský autor, kterým se nechá napálí každý, kdo nerozpozná žánr, a to nejen v případu Atlantidy. (Možná v tomto případě napálil i sebe, když sice netrefil to, o co mu šlo, totiž totalitní výchovu, ale přírodní rámec své mravokárné pohádky popsal lépe, než mohl očekávat. Navíc inspiroval řadu lidí spíš k hledání Atlantidy na světě než k hledání cesty ke „kýženému“ výchovnému státu. Naštěstí, neboť to by bylo méně veselé.)
Pokračovat v souvislém čtení: v typickém případě Fira, hlavní město
Zpátky na obsah kapitoly THÉRA (Santorini)
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY
