Drsné vnitrozemí
Když člověk odbočí na sever do vnitrozemí, působí Anafi rázem mnohem drsněji. I tam se sice potká něco kostelíků a pecí, také něco skalniček, třeba jakýsi větší příbuzný mateřídoušky, ale hustota čehokoli lidského, ba vůbec živého, povážlivě klesá. Nejzelenější jsou vyschlá koryta potoků (už v červnu), kolem kterých se choulí oleandry a fíkovníky. Když fíkovníky živoří suchem hned na začátku léta, tak to už přestává sranda. Je jasné, že bez zavlažování se tady nedá pěstovat nic. Přesto prý mají lidé z Chóry občas nějaké zahrady, ale až na nějakou výjimku jsme jich mnoho neviděli.
Při stoupání do sedla Axina (330 m n m.) se otevírají četné výhledy, samozřejmě především na Kasteli a Kalamos na jihovýchodě a na nejvyšší vrchol ostrova, kterým je Vigla (581 m) na severozápadě. Ze sedla samotného, skoro přesně uprostřed ostrova, se otevře výhled na sever a člověk by si naivně myslel, že by tam mohlo být zeleněji. Opak je pravdou, prý za to může prudký vítr, který všechno vyfouká. Je odtud jen pěkný výhled na ostrov Amorgos a na Malé Kyklady. U částečně opravené ruiny kostela sv. archanděla Michaela jsme to raději otočili a pokorně se vrátili do útulné Chóry, poněkud zmoženi sluncem, větrem a všeobecnou vyprahlostí.
Víc fotek je v oddílu alba.
Souvisle číst: historka Osm dní prázdnin
Zpátky na obsah kapitoly ANAFI
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY
