Řečtina a český pravopis: Porovnání verzí

Aktuální verze z 8. 1. 2018, 20:08

Tento spis píšeme česky, takže řecké texty překládáme, avšak i překlad se musí vypořádat s přepisem jmen a někdy i klíčových pojmů. Až na vzácné výjimky se držíme úzu, jak jej v českém prostředí ustavil například Slovník antické kultury (Praha 1974), který se snaží trochu reprodukovat fonetiku a současně umožňuje jednoznačnou rekonstrukci původních řeckých hlásek. Tento úzus přijímá dost velká část současných odborných publikací. Jelikož to není jediný zavedený způsob, připojujeme pravopisnou poznámku pro detailisty.

Více starostí nám při přepisu jmen – hlavně místních – dělá současná řečtina. Fonetický přepis novořecké podoby jmen potřebujeme často, mnohdy ovšem vede ke kolizi s přepisem starořecké podoby názvu téhož místa. V takových případech dáváme přednost staré podobě, protože píšeme hlavně o antice, ale novořecký tvar uvádíme většinou také.
Typicky řeckou komplikací je ovšem málem bezbřehá synonymie i homonymie místních jmen, umocněná různými pravopisnými verzemi každého z nich – a to vše pak znovu různými způsoby jejich přepisu do latinky. Ne každý cestující ví, že třeba Théra, Thira, Fira, Santorini a Agia Irini je tentýž ostrov; nebo že název Thessaloniki je singulár ženského rodu a podle toho by se také mělo jméno města skloňovat… Nemluvě o oficiální změně názvu Athén z Athénai, (čteno Athina, Afina, anglicky Athens) – na Athéna, (naštěstí se to v praxi neujalo). Někdy jde jen o fonetický posun novořecké výslovnosti starořeckého jména, ale stejně v názvu Five nebo Thive nepozná každý Théby (Thébai). Podobně se ostrov Euboia sice jmenuje stále stejně, pokud jeho jméno píšeme alfabetou, ale vyslovuje se Evia a podle toho se taky přepisuje do angličtiny i dalších jazyků.

Naše upřednostňování starých tvarů místních jmen má usnadnit orientaci. Píšeme např. Délos, nikoli novořecky Dilos, a proto skloňujeme „bez Délu“, nikoli „bez Dilosu“. Někdy nezbývá, než přepisovat do latinky také novořecká jména nebo slova. Tehdy se držíme konvence používané ve Slovníku řeckých spisovatelů, jde o fonetický přepis v českém jazykovém kontextu. Tím se ovšem rozcházíme s mezinárodní transliterací řeckých místních jmen, která převádí spíše grafickou podobu. Rozdíl je patrný hlavně v případě dvojhlásek. Abychom předešli nejasnostem, uvádíme při prvním výskytu důležitého místního jména všechny tvary: česky fonetický, alfabetický a jeho transkripci používanou řeckou územní správou. Nutno ovšem připomenout, že nová řečtina si nikterak nepotrpí na důslednost pravopisu, zvláště pokud jde o případné zdvojování hlásek, ba že v řadě případů jsou na místě vžité jiné způsoby přepisu, než jsme právě vyložili.

Nová řečtina byla do nedávné doby poznamenaná „jazykovou otázkou“, což mělo i politické souvislosti. V zásadě šlo o to, zda úředním jazykem má být hovorová podoba, tedy „lidový“ jazyk (δημοτικη, dimotiki), uvedený i do literatury, – nebo jazyk, který byl v rámci národního obrození vytvořen „očištěním“ (καθαρεuσα, katharevusa) lidového jazyka směrem ke staré řečtině typu koiné (viz info Hlavní řecké dialekty). Rozdíl mezi nimi byl dost značný. Situaci ještě komplikoval i odlišnější dialekt pontiakal, kterým mluvilo množství Řeků repatriovaných ve dvacátých letech 20. století z jižního Černomoří (ze severního Turecka), nemluvě o vztazích s Kyprem. Nicméně se časem ustavil funkční kompromis blízký lidovému jazyku, který byl také úředně potvrzen: roku 1976 byl zaveden termín „novořecký“ (νεοελληνική, neoelliniki) jazyk.

Pravopisná poznámka pro detailisty

Použitý úzus přepisu staré řečtiny využívá české délky (é, ó) k označení řeckých dlouhých samohlásek éta (η) a ómega (ς); na rozdíl od krátkých (e, o), kterými přepisuje řecké krátké samohlásky epsilon (ε) a omikron (ο).

Délky „á, í, ý“ by měly označovat jen fonetické délky nad odpovídajícími řeckými samohláskami (α, ι, υ), ale tyto délky mohou být problematické.

Samohláskové dvojhlásky rozepisuji, s výjimkou ου, které přepisuju foneticky jako „ú“ (s výjimkou případu, kde jde o slova stabilizovaná díky angličtině nebo řecké státní správě v podobě s „ou“.

Hláskou „h“ označuji ostrý přídech.

Řecké samohlásky théta (θ), chí (χ) a psí (ψ) zapisuji jako „th“ „ch“ a „ps“.

Řecké dvojhlásky γγ, γκ, γχ, přepisuju jako „nk“, „nk“, „nch“.

Iota subscribtum (respektive adscriptum) neoznačuji.

Ostatní snad nečiní problémy, vždyť latinka vznikla z alfabety.

Samozřejmě, že existují i jiné způsoby českých přepisů staré řečtiny, ba také mezinárodní vědecké normy. Liší se navzájem hlavně tím, zda chtějí upřednostnit rekonstrukci písma nebo fonetiky.
Jeden ze způsobů transliterace potkáváme například v názvu nakladatelství Oikoymenh (nebo dokonce OIKOYMENH). Je to řecké slovo Οἰκουμένη, které bychom v našem úzu transkribovali jako Oikúmené (zatímco v transkripci řecké státní správy by to bylo Oikoumeni).

Pro detailní poznání fonetiky novořeckého jazyka doporučuji jeho českou učebnici nebo Slovník řeckých spisovatelů, viz seznam literatury.

 Souvisle číst: Muzea

 Zpátky na ÚVOD K CESTÁM PO ŘECKU