Vznik řecké filosofie

 informační stránka bez jednoznačného pokračování

Filosofie se jako svébytný obor profiluje postupně. Důležité je, že na jedné straně mohou být ve službě filosofické myšlenky použity velice různé literární žánry (epika, lyrika, satira, dialog), na druhé straně se však formuje a postupně upřednostňuje próza, tedy novinka, která vznikla v maloasijské Iónii v 6. století před n. l.

Aristotelici věří tomu, že jednotlivé vědy se postupně vydělují z filosofie, které však zůstane nejobecnější obor a nejobecnější hledisko zkoumání „jsoucna“. I leckteří jiní oscilují mezi tím, že filosofie zobecňuje poznatky jednotlivých věd, a tím, že jaksi patronuje všechny vědní obory, když jim garantuje metodiku. Osvícenecká a pozitivistická tradice vidí vznik a vývoj filosofie v cestě od mýtu k vědecké racionalitě. Jak to tedy je? Nebo aspoň: Jak to bylo?

Těžko říct, pokud nemáme opakovat nemravnou průpověď, že „na každém šprochu, pravdy trochu“. Zdá se však, že vznik filosofie úzce souvisí se současným vznikem řady vědních oborů, například meteorologie, astronomie, matematiky, geografie, historie a lékařství. Ostatně, společně s filosofií se jim někdy říká „iónská trojčata“, pokud jde o vztah geografie, historie a filosofie (v českém prostředí tento termín užívá např. Sylva Fischerová), i když to jsou nejméně sedmerčata. V jedné řadě s nimi bychom však mohli zahrnout také sapienciálně přeznačené náboženské úvahy, intelektuální pokusy o náboženské výklady nebo reformy. To vše se týká řecké maloasijské Iónie v pozdní archaické době, tedy v pokročilejším 6. století před n. l. Brzy však tyto myšlenky expandují na Západ, zvláště do řecké jižní Itálie, což je ještě umocněno emigrací před problémy s Peršany v Iónii. V rané klasické době se filosofické myšlenky dostávají z obou světových stran do Athén, kde dojdou svých klasických školních podob a také označení „filosofie“.

Diogenés Laertios referuje o „dvou větvích filosofie“, tedy východní iónské a západní italské nebo sicilské. V Iónii potkáváme sepětí filosofie s meteorologií, obecným přírodopisem a neexaltovanými náboženskými úvahami (Anaximandros, Anaximenés, Hérakleitos, Anaxagorás). V Itálii zase moralizování, matematiku, předpoklady logiky, metafyziku a převtělování (pythagorejci, Parmenidés, Empedoklés). To je samozřejmě jenom schematické, až skoro karikatura, ale zčásti to dobře postihuje rozdíly genia loci těchto regionů. V rámci tohoto schematismu je zakladatelskou postavou východní větve Anaximandros, ba už jeho předchůdce Thalés, zatímco západní větev založil Pythagorás, ba už jeho učitel Ferekýdés.

V Athénách pak filosofie nalezne své obvyklé pojmenování – viz info Termín „filosofie“ – a je dlouhá staletí pěstovaná ve školách: Platónově, Aristotelově, skeptické, stoické a epikurejské.

 Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: Pouť na Kyklady

 Zpátky na ÚVOD K CESTÁM PO ŘECKU