Řečtina a český pravopis
Stránka se připravuje
Zmínil jsem už hlavní řecké dialekty, viz info Hlavní řecké dialekty. Tento spis píšue česky, takže řecké texty překládám, jenže překlad se musí vypořádat také s přepisem jmen a někdy i klíčových pojmů. Až na vzácné výjimky se držím úzu, který se snaží trochu reprodukovat fonetiku a současně umožňuje jednoznačnou rekonstrukci původních řeckých hlásek, jak jej v českém prostředí ustavil například Slovník antické kultury (Praha 1974). Tento úzus přijímá dost velká část současných odborných publikací. Jelikož to není jediný zavedený způsob, připojuji pravopisnou poznámku pro detailisty.
Víc starostí působí při přepisu jmen – hlavně místních – současná řečtina. Fonetický přepis novořecké podoby jmen potřebujeme často, mnohdy ovšem vede ke kolizi s přepisem starořecké podoby názvu téhož místa. V takových případech dávám přednost staré podobě, protože pojednávám hlavně o antice, ale novořecký tvar uvádím většinou také. Typicky řeckou komplikací je ovšem málem bezbřehá synonymie i homonymie místních jmen, umocněná různými pravopisnými verzemi každého z nich – a to vše pak znovu různými způsoby jejich přepisu do latinky. Ne každý cestující ví, že třeba Théra, Thira, Fira, Santorini a Agia Irini je tentýž ostrov; nebo že název Thessaloniki je singulár ženského rodu a podle toho by se také mělo jméno města skloňovat… Nemluvě o oficiální změně názvu Athén počátkem tohoto století z Athénai, (čteno Athina, Afina) na Athéna. Jindy jde jen o fonetický posun novořecké výslovnosti starořeckého jména, ale stejně v názvu Five nebo Thive nepozná každý Théby (Thébai). Podobně se ostrov Euboia sice jmenuje stále stejně, pokud jeho jméno píšeme alfabetou, ale vyslovuje se Evia a podle toho se taky přepisuje do angličtiny i dalších jazyků.
Upřednostňování starých tvarů místních jmen má usnadnit orientaci. Píšu např. Délos, nikoli novořecky Dilos, a proto skloňuji „bez Délu“, nikoli „bez Dilosu“. Někdy nezbývá, než přepisovat do latinky také novořecká jména nebo slova. Tehdy se držím konvence používané ve Slovníku řeckých spisovatelů, jde o fonetický přepis v českém jazykovém kontextu. Tím se ovšem rozcházím s mezinárodní transliterací řeckých místních jmen, která převádí spíše grafickou podobu. Rozdíl je patrný hlavně v případě dvojhlásek. Abych předešel nejasnostem, uvádím při prvním výskytu důležitého místního jména všechny tvary: česky fonetický, alfabetický a jeho transkripci používanou řeckou územní správou. Nutno ovšem připomenout, že nová řečtina si nikterak nepotrpí na důslednost pravopisu, zvláště pokud jde o případné zdvojování hlásek a plné znění koncovek, ba že v řadě případů jsou na místě samém vžité jiné způsoby přepisu, než jsem právě vyložil.
Nová řečtina byla do nedávné doby poznamenaná „jazykovou otázkou“, což mělo i politické souvislosti. V zásadě šlo o to, zda úředním jazykem má být hovorová podoba, tedy „lidový“ jazyk (δημοτικη, dimotiki), uvedený i do literatury, – nebo jazyk, který byl v rámci národního obrození vytvořen „očištěním“ (καθαρεuσα, katharevusa) lidového jazyka směrem ke staré řečtině typu koiné (viz info Hlavní řecké dialekty). Rozdíl mezi nimi byl dost značný. Situaci ještě komplikoval i odlišnější dialekt pontiakal, kterým mluvilo množství Řeků repatriovaných ve dvacátých letech 20. století z jižního Černomoří (ze severovýchodního Turecka), nemluvě o vztazích s Kyprem. Nicméně se časem ustavil funkční kompromis blízký lidovému jazyku, který byl také úředně potvrzen: roku 1976 byl zaveden termín „novořecký“ (νεοελληνική, neoelliniki) jazyk.
Pravopisná poznámka pro detailisty
Použitý úzus přepisu staré řečtiny využívá české délky (é, ó) k označení řeckých dlouhých samohlásek éta (η) a ómega (ς); na rozdíl od krátkých (e, o), kterými přepisuje řecké krátké samohlásky epsilon (ε) a omikron (ο).
Délky „á, í, ý“ by měly označovat jen fonetické délky nad odpovídajícími řeckými samohláskami (α, ι, υ), ale tyto délky mohou být problematické.
Samohláskové dvojhlásky rozepisuji, s výjimkou ου, které přepisuju foneticky jako „ú“.
Hláskou „h“ označuji ostrý přídech.
Řecké samohlásky théta (θ), chí (χ) a psí (ψ) zapisuji jako „th“ „ch“ a „ps“.
Řecké dvojhlásky γγ, γκ, γχ, přepisuju jako „nk“, „nk“, „nch“.
Iota subscribtum (respektive adscriptum) neoznačuji.
Ostatní snad nečiní problémy, vždyť latinka vznikla z alfabety.
Samozřejmě, že existují i jiné způsoby českých přepisů staré řečtiny, ba také mezinárodní vědecké normy. Liší se navzájem hlavně tím, zda chtějí upřednostnit rekonstrukci písma nebo fonetiky. (Jeden ze způsobů transliterace potkáváme například v názvu nakladatelství Oikoymenh. Je to řecké slovo Οἰκουμένη, které bychom v našem úzu transkribovali jako Oikúmené.)
Pro detailní poznání fonetiky novořeckého jazyka doporučuji jeho českou učebnici nebo Slovník řeckých spisovatelů, viz seznam literatury.
Souvisle číst: Rejstřík muzeí
