Vznik a zachování antických spisů
info - stránka bez jednoznačného pokračování
Stránka se připravuje
Antická díla původně nevznikala jako zveřejněný zápis. Epický básník zpíval, improvizoval na některé z tradičních témat, používal ustálené obraty až celé verše, což vedlo k stabilizaci jeho zpěvu, jehož slova si posluchači pamatovali a další básníci přejímali. Teprve krátce před koncem archaické doby začala být básnická díla zapisovaná, hlavně z obavy o neměnnost slavného textu. K tomu posloužila alfabeta, tedy hláskové písmo, známé už z nápisů z 9. století před n. l., které vzniklo řeckým převzetím foinické (fénické) abecedy. Z alfabety pak vzniklo písmo etruské, latinské, různé verze azbuky i řada dalších hláskových písem. Na rozdíl od Židů ovšem Řekové nepovažovalo písmo samo za nijak posvátné, leč za čistě účelovou věc, za jakýsi téměř jen notový záznam řeči. V době vzniku alfabety už bylo zapomenuto starší slabičné písmo mykénských Řeků, vzniklé úpravou jednoho z písemných systému z předřecké Kréty (lineárního písma A), nebyly však zapomenuty některé dávné epické motivy, takže se v řecké staro-iónské epice ještě ozývají.
Oproti tomu lyrický básník zpíval více autorsky, byť někdy s vlivem lidových motivů, trochu se podobal novodobému písničkáři. Někdy také ostře satiricky kritizuje poměry. Lyrika proto přináší mnoho inovací, objevuje hodnotu individuality, což je dobře pochopitelné zvláště u písní milostných nebo zase pohřebních. Řeckou lyriku máme bohužel špatně zachovanou, navíc často problematicky překládanou, neboť v mnoha ohledech představuje snad nejtvrdší překladatelský oříšek. Básník (epický i lyrický) až do konce archaické doby netvořil jako sebevědomý autor, ale jako služebník Mús, které mu vdechovaly (odtud „inspirace“, přes latinské slovo in-spiratio, „vdechnutí“) pravdu z božské paměti, vstupovalo do něj božství (to je význam řeckého slova enthúsiasmos). Proto měl básník výsadní postavení, zcela podobně jako věštec. Jedním ze znaků konce archaické doby je opuštění tohoto pojetí, a to ve prospěch představy aktivního autorství a autorského nároku na odměnu za dílo. (K tomu viz kapitola KEÓS, viz M. Detienne, Mistři pravdy v archaickém Řecku.) Přesto ještě v 5. století před n. l. vznikají v řecké Itálii epickým veršem psaná filosofická díla, která sama sebe považují za božsky inspirovaná, alespoň pokud to není jen manýra jejich autorů (Parmenidés, Empedoklés).
V posledním století řecké archaické doby (6. před n. l.) se objevuje řecká próza, nejprve v iónském prostoru, na maloasijském pobřeží. Už sám žánr prózy znamená, že spis není garantovaný božstvy, nýbrž svým obsahem. Vyslovuje něco, čeho pravdivost se uvnitř spisu ukazuje, ať už odkazem na zkušenost, nebo souvislostí představovaných myšlenek. Není náhodou, že první prozaická díla patří do oborů, které se od klasické antiky dodnes nazývají filosofie, geografie, historie, astronomie, meteorologie. Autoři ovšem svůj text považují spíše za odkaz oblíbenému žákovi nebo za oběť bohyni – než za dílo, které by se obracelo k veřejnosti. Dílo není tajeno, některá se dokonce rychle šíří lavinovitým opisováním, ale není primárně určeno anonymnímu čtenáři. Jednotliví autoři na sebe sice občas navzájem reagují, ale nepíší s myšlenkou na to, aby obstáli v nějakém dialogu, nebo aby dosáhli publikačního úspěchu.
Od začátku klasické doby (5. století před n. l.) se objevují také díla lékařská, matematická a jazykovědná. Naukové spisy píše jejich autor často pro žáky své školy. Následuje expanze prozaických spisů loveckých, kynologických, kuchařských a podobných, prostě naučná a užitková literatura. Leccos z toho se sice i dál píše ve verších, ale pro oblast vyššího vědění i praktických návodů próza převáží. Zapisují také rétorické výplody slavných sofistů, některé z nich budou později omylem považovány za pramenné doklady. Postupně se stabilizuje řada nových literárních forem: dialog, dopis. Dialog se stane žánrem, který promění celou kulturu. Vždyť kdo by od té doby odmítal dialog? Je to ovšem dvojsečné, jak si časem ukážeme. Obrovskou roli má ovšem i poezie klasické doby, zvláště dramatická: tragédie a komedie. Pro seznámení se světem řeckých mýtů nemáme dnes přístupnější prostředek než četbu klasických tragédií. Zvlášť doporučujeme Sofokleova Oidipa. Helénistická doba přináší proměnu vztahu mezi autorem a čtenářem. Často se už píše pro pomyslného anonymního čtenáře, zvyšuje se náklad vydávaných knih, nakladatelské domy disponují velkým počtem otroků kopistů. Objevují se také romány, povídky.
Římská doba otevírá také prostor pro bilingvní autory. Mnozí píší řecky i latinsky, jiní aspoň v latinském textu citují důležité řecké pasáže v originálu. Tak je do latinského prostředí převzata alespoň část naukových i uměleckých výdobytků Řecka.
Křesťané nejsou ve vztahu k řecké literární tradici jednotní. Někteří ji šmahem odsuzují (latiník Tertullianus, ale i řecky píšící Tatianos), jiní ji přes náboženskou distanci rozsáhle studují a v lecčem obdivují (Kléméns Alexandrijský). Uvědomme si, že největší část zachované antické literatury prošla právě tímto filtrem! „Pohanská“ díla se opisovala, nebo se z nich dělaly výpisky; tu jako zdroj poučení, někdy dokonce jako analogie křesťanských myšlenek, tu pro příkladné varování (Hippolytos), tu kvůli čistě literárnímu příkladu žánru, nebo dokonce jen kvůli ukázce nezvyklého jazykového obratu. Jenom velice malou část antické literatury známe díky novodobým archeologickým nálezům starých papyrů z helénistické nebo římské doby. Většinu známe díky kontinuálnímu opisování přes celý zbytek antiky a středověk. Nejstarší dnes existující zápisy antických spisů jsou často až středověké. Nálezy zlomků starších opisů však většinou dobře potvrzují pravost pozdějších kompletních opisů. Proto můžeme pravosti dochovaných verzí až na nevýznamné výjimky vcelku důvěřovat, přestože nemáme dochovaný jediný antický autograf, tedy originál autorova díla, ale pouze jeho opisy, ba opisy opisů. Výjimečné jsou nové nálezy dosud neznámých textů.
Důvěra v pravost textu ovšem není totéž jako důvěra v pravdivost obsahu. Mnohdy chybně identifikujeme žánr a začneme hledat Platónovu Atlantidu. Jindy považujeme za pramen něco, co bylo pouhým školním cvičením, třeba jak by Hérakleitos odpověděl perskému velkokráli, nebo jak by apoštol Pavel odpověděl Senekovi. To jsou školní cvičení v době římské. Navíc doba helénistická, římská i byzantská oblibuje také žánr fantasy, ba dokonce i cosi podobného soudobé záhadologické a duchařské literatuře, takže se jejich šikovnější novodobí pokračovatelé mohou obracet i k poměrně starým pramenům podivností. Nemluvě o literárních falzech, kterých je také plno, například falza Sibylských knih nebo Chaldejských orákulí. Svou roli sehrály i falešné představy o jiném než reálném autorství spolehlivě existujících textů – třeba židovská a křesťanská představa, že Platón „opisoval“ od Mojžíše.
Víc se toho najde v Borecký B. – Dostálová R. a kol.: Slovník řeckých spisovatelů. Praha 2006.
Souvisle číst: v typickém případě: Úskalí tradice a lidové slovesnosti
