Jeskyně Zás
Stránka ve vývoji
Když nedokážeme kloudně vyložit, co se našlo tam dole, někde mezi Filoti a pramenem Arión, tak se raději vypravíme nahoru. Vzhůru k jeskyni (foto)!
Do míst, kde se demytologizace nebude dařit už vůbec, vede nově vystavěný horský chodník, který se velice brzo promění v tradiční chodníček a pak ve vyschlé koryto potoka. Před sebou máme vrchol, za sebou vyhlídku dolů na Filoti a širé okolí. Pozhor, naxijský mramor kouže!
Koryto potoka se stává strmějším, potkáváme slabý pramen s kozím napajedlem a pak už po levé straně vidíme vchod do jeskyně. Jsme asi 650 m nad mořem, napravo se šklebí zubatá tlama jakéhosi zkamenělého trolla, nalevo jsou zděná futra od už zrušených železných dveří, jimiž byla jeskyně chráněná během archeologických výkopů. Těch zde bylo vícero, ty hlavní vedla v třicátých letech Francouzská škola.
Do jeskyně se hodí aspoň tenká bunda s kapucí. Ne kvůli zimě, ta v řeckých jeskyních většinou nehrozí, není však moudré mít za krkem skolopendru spadlou ze stropu. (To je poněkud rozsáhlejší silně jedovatá stonožka, ale nebojte se, zatím tam na nikoho žádná nespadla.) Taky je dobré se zvlášť v okolí vchodu dívat pod nohy, dál už jsou spíš jenom roztomilé jeskynní kobylky, velevzácná specialita tohoto místa, které však vypadají jako větší lysý pavouk, ovšem jenom s šesti nohama. Báglík můžeme nechat venku, náhodný příchozí by aspoň viděl, že uvnitř někdo je.
Do jeskyně vstupujeme opatrně hlavně z jiného důvodu: je to přece místo posvátné! V původním smyslu slova to znamená místo silné. V dávném vnímání je to lůno Země, do něhož má poutník vstupovat citlivě. (Výjimkou je archeolog nebo speleolog, ale ten je v sakrální jeskyni v situaci trochu připomínající roli gynekologa.) Baterku si sebou samozřejmě bereme, ale používáme ji co nejšetrněji, protože ruší dojem jeskyně. Nemusíme chodit dál, než kde je po delším rozkoukání trochu vidět díky světlu od vchodu. Pokud fotografujeme, tak raději bez blesku.
Už od vchodu vidíme po pravé straně zídky, u nichž není jasné, která je od archeologů, která od nedávných pastýřů a která je prastará. Leckdo je zklamaný, že tady nejsou krápníky, ale za krápníky se chodí jinam. (Slyšel jsem dokonce, že „jeskyně postrádá krápníkovou výzdobu“, což je podobně chytré, jako stížnost na gotickou katedrálu, postrádající barokní výzdobu.) Strohost této jeskyně dobře ladí s naxijským vkusem nezdobené a poměrně drsné krásy. Do jeskyně nemusíme nijak sestupovat, jdeme vchodem a dál přibližně rovně do hory. Kousek dál je po pravé straně díra, do které teď nepůjdeme a pokusíme se tam nespadnout. Dole ve tmě tam je matně vidět ohniště nebo možná kruhový oltář z kamenů. To nejzajímavější bylo v okolí středu hlavní schůdné části jeskyně, tam jsou také viditelné stopy po vykopávkách a občas nám pod botou zaskřípe střep keramiky z mladší doby kamenné nebo z doby bronzové, o který archeologové nestáli. Je to kultovní místo dob pozdního neolitu a začátku rané doby bronzové, které přikrmilo řadu muzeí. Našla se tu hlavně keramika a zvířecí kosti, a to počínaje dobou kolem roku 5 tisíc před n. l., ale taky třeba zlatý proužek, starý asi 6 tisíc let. Pěkný výběr z těchto pokladů má Archeologické muzeum naxijské Chóry, které jim ve své expozici věnuje celou jednu skříň.
Takže můžeme zase zpátky na svět. Ale ještě se zkusíme zaposlouchat, jestli neuslyšíme odkudsi z hloubi šumění vzduchu nebo i vody. Víc fotek jeskyně je v albu. [[1]]
Souvisle číst: exkurz Jeskyně Zás, remytologizace nebo rovnou Cesta na svatou horu
Filoti pod horami a svatá hora Zás
Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: Pouť na Délos a Kyklady
