Homérský hymnus na Apollóna

	Homérský hymnus II		Hymni Homerici II
	Na Apollóna		In Apollinem
	Kynaithios z Chiu		fort. auctore Cynaetho Chio
	Přeložil Otokar Smrčka		Εἰς Ἀπόλλωνα
1	Pamětliv Apollóna chci slavit ho, jistého střelce,	1	Μνήσομαι οὐδὲ λάθωμαι Ἀπόλλωνος ἑκάτοιο,
	před nímž se bohové třesou, když Diovým palácem kráčí;		ὅν τε θεοὶ κατὰ δῶμα Διὸς τρομέουσιν ἰόντα·
	všichni tu ze svých křesel se zdvíhají, jakmile blíže		καί ῥά τ' ἀναΐσσουσιν ἐπὶ σχεδὸν ἐρχομένοιο
	přichází on a ještě svůj luk si napíná slavný.		πάντες ἀφ' ἑδράων, ὅτε φαίδιμα τόξα τιταίνει.
5	Jediná s bouřným Diem tu na místě zůstane Létó,		Λητὼ δ' οἴη μίμνε παραὶ Διὶ τερπικεραύνῳ,
	svůj povolí luk a víkem uzavře toulec,		ἥ ῥα βιόν τ' ἐχάλασσε καὶ ἐκλήϊσε φαρέτρην,
	lučiště rukama svýma mu sejme se statných plecí,		καί οἱ ἀπ' ἰφθίμων ὤμων χείρεσσιν ἑλοῦσα
	naproti otcovu místu mu na sloup zavěsí obé		τόξον ἀνεκρέμασε πρὸς κίονα πατρὸς ἑοῖο
	na zlatý hřeb, jej sama pak usadí na jeho křeslo.		πασσάλου ἐκ χρυσέου· τὸν δ' εἰς θρόνον εἷσεν ἄγουσα.
10	Vítaje milého syna sám otec v poháru zlatém	10	τῷ δ' ἄρα νέκταρ ἔδωκε πατὴρ δέπαϊ χρυσείῳ
	ihned mu nektar podá; a potom usednou teprv		δεικνύμενος φίλον υἱόν, ἔπειτα δὲ δαίμονες ἄλλοι
	ostatní bohové též; i plesá v srdci svém Létó,		ἔνθα καθίζουσιν· χαίρει δέ τε πότνια Λητώ,
	lukem že vládnoucího a silného zrodila syna.		οὕνεκα τοξοφόρον καὶ καρτερὸν υἱὸν ἔτικτεν.
	Zdráva buď, blažená Létó! Jsou tvoji to zrozenci oba		χαῖρε μάκαιρ' ὦ Λητοῖ, ἐπεὶ τέκες ἀγλαὰ τέκνα
15	slavní, Apollón vládce a Artemis, střelkyně šípů;		Ἀπόλλωνά τ' ἄνακτα καὶ Ἄρτεμιν ἰοχέαιραν,
	tuto jsi v Ortygii, jej na skalnatém zrodila Délu,		τὴν μὲν ἐν Ὀρτυγίῃ, τὸν δὲ κραναῇ ἐνὶ Δήλῳ,
	o patu Kynthu tam jsouc opřena, táhlého vrchu,		κεκλιμένη πρὸς μακρὸν ὄρος καὶ Κύνθιον ὄχθον,
	při břehu Ínópských vod, kde blízká kynula palma.		ἀγχοτάτω φοίνικος ὑπ' Ἰνωποῖο ῥεέθροις.
	Jak mám opěvovat tebe, jež tolika zpěvy jsi slaven?		Πῶς τάρ σ' ὑμνήσω πάντως εὔυμνον ἐόντα;
20	Všude je rozšířen zvyk, ó Foibe, tě velebit písní,	20	πάντῃ γάρ τοι, Φοῖβε, νομὸς βεβλήαται ᾠδῆς,
	po souši žijící skot i po vodstva ostrovech všude.		ἠμὲν ἀν' ἤπειρον πορτιτρόφον ἠδ' ἀνὰ νήσους.
	Veškeré rozhlední vrchy jsi oblíbil sobě a strmé		πᾶσαι δὲ σκοπιαί τοι ἅδον καὶ πρώονες ἄκροι
	výběžky vysokých hor i do moře tekoucí řeky,		ὑψηλῶν ὀρέων ποταμοί θ' ἅλα δὲ προρέοντες,
	břehy, jež do slaných proudů se sklánějí, zátoky mořské.		ἀκταί τ' εἰς ἅλα κεκλιμέναι λιμένες τε θαλάσσης.
25	Mám-li zpívat, jak Létó tě zrodila k potěše lidem		ἦ ὥς σε πρῶτον Λητὼ τέκε χάρμα βροτοῖσι,
	na výspě skalnaté tam, kde spolehla na horu Kynthskou,		κλινθεῖσα πρὸς Κύνθου ὄρος κραναῇ ἐνὶ νήσῳ
	na Délu objatém mořem, kde z obou stran černavá vlna		Δήλῳ ἐν ἀμφιρύτῃ; ἑκάτερθε δὲ κῦμα κελαινὸν
	svištícím větrem jsouc hnána, výš na suchou stoupala půdu,		ἐξῄει χέρσον δὲ λιγυπνοίοις ἀνέμοισιν·
	odkud maje původ, všem lidem smrtelným vládneš?		ἔνθεν ἀπορνύμενος πᾶσι θνητοῖσιν ἀνάσσεις.
		30	ὅσσους Κρήτη τ' ἐντὸς ἔχει καὶ δῆμος Ἀθηνῶν
			νῆσός τ' Αἰγίνη ναυσικλειτή τ' Εὔβοια
			Αἰγαί τ' Εἰρεσίαι τε καὶ ἀγχιάλη Πεπάρηθος
			Θρηΐκιός τ' Ἀθόως καὶ Πηλίου ἄκρα κάρηνα
			Θρηϊκίη τε Σάμος Ἴδης τ' ὄρεα σκιόεντα
			Σκῦρος καὶ Φώκαια καὶ Αὐτοκάνης ὄρος αἰπὺ
			Ἴμβρος τ' εὐκτιμένη καὶ Λῆμνος ἀμιχθαλόεσσα
			Λέσβος τ' ἠγαθέη Μάκαρος ἕδος Αἰολίωνος
			καὶ Χίος, ἣ νήσων λιπαρωτάτη εἰν ἁλὶ κεῖται,
			παιπαλόεις τε Μίμας καὶ Κωρύκου ἄκρα κάρηνα
		40	καὶ Κλάρος αἰγλήεσσα καὶ Αἰσαγέης ὄρος αἰπὺ
			καὶ Σάμος ὑδρηλὴ Μυκάλης τ' αἰπεινὰ κάρηνα
			Μίλητός τε Κόως τε, πόλις Μερόπων ἀνθρώπων,
			καὶ Κνίδος αἰπεινὴ καὶ Κάρπαθος ἠνεμόεσσα
44	Naxos a blízký Paros i Rhénaia, skalnatá výspa –		Νάξος τ' ἠδὲ Πάρος Ῥήναιά τε πετρήεσσα,
45	po všech těch místech šla Létó, když měla již porodit Foiba,		τόσσον ἔπ' ὠδίνουσα Ἑκηβόλον ἵκετο Λητώ,
	zda-li by která země ji pro syna útulek skytla.		εἴ τίς οἱ γαιέων υἱεῖ θέλοι οἰκία θέσθαι.
	Všechny však strachem se chvěly a odvahu neměla žádná		αἱ δὲ μάλ' ἐτρόμεον καὶ ἐδείδισαν, οὐδέ τις ἔτλη
	přijmouti božské dítě, byť sebevíc úrodná byla.		Φοῖβον δέξασθαι καὶ πιοτέρη περ ἐοῦσα
	Teprv na ostrov Délos když vkročila velebná Létó,		πρίν γ' ὅτε δή ῥ' ἐπὶ Δήλου ἐβήσετο πότνια Λητώ,
50	jeho se tázat jala a pravila perutná slova:	50	καί μιν ἀνειρομένη ἔπεα πτερόεντα προσηύδα·
	Déle, zdaž by ses chtěl stát sídlem pro mého syna,
	Foiba Apollóna a bohatý chrám mu zde zřídit?
	Jinak nikdo přec nikdy se nedotkne tebe – to poznáš –
	nebude požehnána ni skotem, ni bravem tvá země,
55	nebudeš plodit vína ni oplývat hojností rostlin.
	Pakli zde bude svůj chrám mít Apollón, nemylný střelec,
	lidé odevšad sem se budou pak scházet a žertvy
	přivádět tobě a vonný dým se tu ponese vzhůru
	z obětí neustálých; svým lidem pak výživu zjednáš
60	z rukou poutníků cizích, když není tučná tvá půda.
	Radost měl z té řeči Délos a odvětil těmito slovy:
	Přeslavná velkého Koia zrozenko, velebná Létó,
	rád bych já věru vítal zde zrození Jistého střelce
	na své půdě; vždyť vskutku mám příliš neblahou pověst
65	u všech lidí a takto bych cti přec nesmírné došel.
	Obávám se však, Létó, to zatajit nechci, těch řečí:
	příliš prý sveřepý bude ten Apollón, říká ta pověst,
	on jako mocný pán si pak sám prý osvojí vládu
	nad bohy nesmrtelnými i nad lidmi po zemi živné.
70	Proto já v mysli své tu hroznou obavu chovám,
	aby pak ten tvůj syn, jak spatří sluneční světlo,
	nezhrdl ostrovem tímto, když tak má skalnatou půdu,
	nezvrátil jej svou nohou a nesrazil do proudů mořských.
	Tam pak mohutná vlna se bude jen přelévat stále
75	přes hlavu mou; on v jinou však zem, jež bude mu milá,
	přijde a tam si založí chrám a stromové háje,
	ve mně pak polypů rod své skrýše a tuleni černí
	bezpečná obydlí svá si zřídí, když nebude lidí.
	Leč, že bys, bohyně, chtěla mi velkou přísahu složit,
80	první že překrásný chrám on založí na této půdě,
	aby byl věštírnou lidem, a potom teprve jiné
	(že si dá zasvětit chrámy a posvátné stromové háje)
	u všech ostatních lidí, máť mnohými jmény být slaven.
	Pravil a přísahu bohů mu Létó složila velkou:
	Svědkem budiž mi Zeus a širá nebesa shůry,
85	jakož i Styžský proud, jenž pod zem stéká a bývá
	přísahou nejhroznější a největší blaženým bohům:
	najisto na tvé půdě zde Foibův stát bude povždy
	vonný oltář a háj a tebe on nad jiné poctí.
	Když se tak zařekla Létó a skončila přísahu řádně,
90	zaplesal Délos, že jemu se narodí Apollón vládce.
	Po devět dní a po devět nocí pak trpěla Létó
	bolesti nesnesitelné. K ní sešly se na ostrov tehdy
	přední bohyně všecky; tam Dióné byla a Rheia,
	Ichnajská s nimi Themis i burácná Amfitríté,
95	jakož i bohyně jiné krom Héry bělostných loktů,
	která prodlévala dál v paláci mračného Dia.
	Eileithyii jen, pudící plod, vše zůstalo tajno;
	na vrchu Olympu dlela, kde za clonou oblaků zlatých
	Héra bělostných loktů ji zúmyslna meškala dlouho,
100	závistí jímána jsouc, že Létó pletenců krásných
	tenkrát zroditi měla tak silného, mocného syna.
	Bohyně Íridu tedy z té vzdělané vyslaly výspy,
	aby též Eileithyii tam přivedla, slíbivše dát jí
	devítiloketní řetěz, jenž ze zlatých drátků je spleten;
105	stranou, od Héry dál, jí ukládaly s ní mluvit,
	ta že by ještě svým slovem ji od cesty odvrátit mohla.
	Jakmile vyslechla Íris, co žádaly, rychlá jak vítr,
	dala se v běh a spěšným tu vzdálenost proběhla letem.
	Když pak již v sídle bohů se na strmém Olympu octla,
110	vyzvavši Eileithyii, by ven k ní ze síně vyšla,
	ihned perutná slova k ní pronesla, všecka tak věrně,
	jak jí je na srdce kladly ty bohyně z olympských sídel.
	Řečí svou dovedla tedy jí milé přemluvit srdce,
	vyšly pak, kráčejíce jak plachých dvé holubic spolu.
115	Sotva se Eleithyia, plod pudící, blížila k Délu,
	Létó projela bolest a porodit cítila vůli.
	Objala pažemi palmu a koleny svými se pevně opřela
	o měkkou louku; tu pod ní se zasmála země,
	vyklouzlo na světlo dítě a zavýskly bohyně všecky.
120	Tehdy tě bohyně, Foibe, hned omyly, příjemnou vodou
	čistě, a v běloučké plátno, jež čerstvě utkáno bylo,
	jemně tě zavinuly a zlatou je ovily stuhou.
	Nevzala Apollóna pak rodička, aby pil z prsu,
	Themis mu nektaru dala a líbezné ambrosie
125	rukama nesmrtelnýma; tu radost cítila Létó,
	z ní že takový syn, ten lučištník silný, se zrodil.
	Jakmile tehdy, Foibe, té nebeské krmě jsi požil,
	nestačil povijan zlatý tě držet, jak jsi se třepal,
	pouta tě přestala vázat a pustily konečky všecky.
130	Potom k bohyním hned tak promluvil Apollón Foibos:
	V loutně a v křivém luku své zalíbení chci míti,
	Diovu nezvratnou vůli pak lidem zjevovat věštbou.
	Děl a po zemi širokých cest se jal kráčeti rázem
	Foibos s dlouhými vlasy, ten nemylný střelec. I žasly
135	bohyně všecky a Délos se zlatou skvěl září;
	zíraje na Zevova a Létina skvělého syna,
	radosti pln, že bůh si ho před ostrovy a souší
	vyvolil za své sídlo a zvlášť si ho oblíbil v srdci –
	zaplál, jak horský vrchol když lesními květy se zaskví.
140	Sám pak, Stříbroluký, ty jistý střelče, jsi stoupal
	brzy tam na horu Kynthskou, jež roklemi prorvána všecka,
	brzy zase po jiných výspách jsi k jiným putoval lidem.
	Mnohé tvoje jsou chrámy a posvátné stromové háje,
	všecky též rozhledné vrchy jsou milé tobě a strmé
145	výběžky vysokých hor a do moře tekoucí řeky,
	nejvíce však, ó Foibe, ty z Délu v srdci se těšíš,
	kdy k tvé oslavě valně se Ióni s dlouhými rouchy
	scházejí, manželky ctné i dítky vodíce s sebou;
	pamětlivi jsou tebe a zápasem pěstním i tancem
150	těší tebe a zpěvem, když zřídí velkou tu slavnost.
	Kdo by tak shromážděné v ten čas tu Ióny zastal,
	nesmrtelní že jsou, by řekl, a neznalí stáří;
	spatřil by všech jich půvab a v svém by se potěšil srdci,
	na muže pohlížeje i na ženy s krásnými pásy,
155	na jejich rychlé lodi a na všecko bohatství hojné.
	Mimoto velký ten div, jehož slavná nezajde pověst:
	délských dívek to sbor, těch služebnic Jistého střelce;
	ty když Apollóna svou písní oslaví nejdřív,
	po něm velebnou Létu a panenskou Artemidu,
160	vzpomenou mužů a žen dob dávných a o jejich činech
	zpívají staré zkazky a jímají zástupy kouzlem.
	S průvodním klapotem taktu i různé hlasy všech lidí
	napodobovat znají, a každý by řekl, že slyší
	vlastní svůj hlas; tak souhlasí věrně ten zpěv jejich vzácný.
165	Apollón s Artemidou nám nyní milostiv budiž,
	drávy pak buďte vy všecky! A také vzpomeňte na mne,
	někdy až z pozemských lidí sem zavítá cizinec jakýs,
	zkušený svízelů cest a vás se vyptávat bude:
	Povězte, dívky, který to muž sem nejlepší z pěvců
170	přichází k vám, a který svým zpěvem vás nejvíce těší?
	Tehdy pak jedním hlasem mu všechny odpověď dejte:
	Slepý to muž, jehož vlast je skalnatý Chios,
	ten, jehož veškerých zpěvů i později vytrvá sláva.
	My zase vaši slávu chcem větrem roznášet dále,
175	pokud se budeme toulat, kde města jsou k bydlení vhodná;	175
	všude tam uvěří nám, co také je skutečná pravda.

---