Ferekýdés, mytograf a muž boží
Ferekýda nám může představit heslo, jež mu věnuje byzantský lexikon Súda (DK 7 A 2 /1):
„Ferekýdés, syn Babya, ze Syru, Syros je pak jeden z Kykladských ostrovů, blízko Délu. (…) Prý se u něj vyučil Pýthagorás, avšak on sám neměl učitele, nýbrž získal tajné knihy Foiníčanů a cvičil se v nich. Někteří autoři uvádějí, že jako první napsal knihu v próze (…) Byl první, kdo zavedl řeč o stěhování duší. Thalétovi záviděl slávu. Zemřel pro množství vší. Vše, co napsal, je toto: Sedmero slují neboli Spojení bohů čili Theogonie. (…) Ferekýdés z Athén [je] starší než ten ze Syru, který sepsal Orfeovu řeč (…)“
Ferekýdovi se tedy připisuje: foinícká inspirace, spis psaný prózou, autorství orfického spisu (což je asi tentýž spis),první reinkarnační nauka, závist vůči Thalétovi z Mílétu, výuka Pythagory, podivná smrt. Suma sumárum: Zvláštní spis psaný v próze, inspirovaný prý čímsi foinickým, později vlivný v pythagorejském prostředí.
Ferekýdés je bezpochyby nejvýznamnější postavou mezi mytografy|, zvláště z hlediska pozdějšího vlivu ve filosofii. Žil na kykladském ostrově Syru v době kolem poloviny 6. století před n. l., avšak jeho dílo má možná orientální zdroje a jihoitalské pokračování. O tomto pokračování referuje Diogenés Laertios (Životy filosofů I, 15):
„Italská [větev filosofie začíná] takto: [posluchačem] Ferekýda byl Pythagorás (...)“
Jakožto učitel Pythagory je Ferekýdés pomyslným praotcem celé „západní větvě filosofie“ (viz info Vznik řecké filosofie)! Bývá dodatečně přičítán taky mezi „sedm mudrců“ (Diogenés I, 13). Pochválil ho dokonce sám Aristotelés (viz Metaphysica 1091b8 originál):
„Ti z teologů, kteří jsou ‚smíšení‘ [co do mýtu a logu], neříkají všechno myticky, za nejlepší pokládají to, co prvně plodilo, jako třeba Ferekýdés.“
Antický komentátor Aristotela, Alexandros z Afrodisiady, to vykládá slovy (In Metaphysica 821 = Ferekýdés F 52 Schibli):
„Tito pak jsou ‚smíšení‘ [mytografové], jako Ferekýdés, který učil Pythagoru. Říkají, že dobrem a tím nejlepším je příčina a počátek všeho, podobně jako [to říkají] i Mágové.“
A jsme u toho! „Dobrem a tím nejlepším je příčina (aitia, αἰτία) a počátek (arché, ἀρχή) všeho“! Místo „počátek“ bychom mohli překládat také „princip“, „vládnoucí princip“. Jsme v aristotelské metafyzice.
Ferekýdés je ovšem u různých antických autorů líčen především jako „muž boží“, tedy jako divotvorce, věštec a znalec božských věcí. Podle Diogena Laertia (I, 116) pouhým pohledem věští potopení lodi – a z chuti vody věští zemětřesení (F 18 Schibli), což ale může být racionálně vyložitelné. Mezi muže považované u Řeků za božské řadí Ferekýda také latinský křesťan Tertullianus (De anima 2,3 = F 47 Schibli).
Diogenés Laertios (I, 117n.) líčí i tři možné způsoby jeho smrti, jeden podivnější než drugý, jak to ostatně patří k žánru doxografie:
Využil blížící se smrti k jakési magické operaci, která zajistila válečné vítězství Efesanů.
Vrhnul se z Kórycké skály nad Delfami, tedy snad z té, ze které byl prý jindy svržen Aisópos.
Zemřel na Délu na mor od vší a Pythagorás jej tam pochoval. Tato tradice je kupodivu velice silná, leč o tom raději na Délu. (Viz Ferekýdés na Délu?)
Teď se podívejme, zda je Ferekýdovo dílo – snad nejstarší řecká náboženská próza – něčím aspoň trochu racionálním, co by mohlo být předstupněm filosofie. Zda v něm nalezneme něco, co by předjímalo nejstarší vrstvu pýthagorejských nauk; a zda nese foinícké rysy, nebo alespoň nějaké zvláštnosti, které pozdější autoři mohli považovat za „foinícké“.
Pokračovat v souvislém čtení: Ferekýdův spis: Sedmero slují
Ferekýdés ze Syru – Prapočátek části filosofie na Kykladách?
