Uchopování přirozeností
Přirozenost se ráda skrývá. Je hlubinou nebo spíše tajemstvím, z něhož uchopujeme a vyslovujeme (nebo malujeme...) pokaždé vždy jenom část významů. Tato nevýslovnost – nevyčerpatelnost jedním žánrem uchopení – je tradičním znakem božství. V horších případech uchopujeme spíše námi vytvořené artefakty onoho uchopování. (Přiznávám se, že metaforu uchopování přirozeností jsem zavedl já, Zdeňkovi Neubauerovi se docela líbila.)
Bezprostřední život díky vlastní přirozenosti a uprostřed mnoha jiných přirozeností je sice základem všech našich možností, ale bezprostředně jej neuchopíme, alespoň ne tak, aby to mohlo být někomu srozumitelné. Máme však možnost přirozenosti uchopovat, ať už rukou nebo myšlenkou, poukázáním (rozlišením) nebo proměňujícím zásahem. Dokážeme rozlišit salát od hlíny, jiných kytek i žížaly, uříznout jej, připravit k jídlu a sníst. Ten salát na to dojede, jindy zase doplácíme my sami na akce jiných, dokonce ne vždy jenom negativně.
Každé uchopení ukáže určitou moc dotyčné přirozenosti, která by se jinak možná ani neprojevila. Třeba moc léčivé kytky, zatímco bez jejího uchopení a přípravy by nejspíš přinesla plody, tedy projevila jinou svou moc.
Každé uchopení zpřetrhá část původních kontextů a nahradí je novými. Pokud ne, tak by se jednalo o pouhou devastaci. Myš na poli se obstará sama, chycená v klícce vyžaduje péči, preparát z ní taky. Odlesk na stéblu můžu vyfotografovat celkem neinvazivně, stéblo zůstane, jak bylo, jenže něco stejně nechtěně podupu a s uchopeným obrázkem pak mám spoustu práce, aby ten odlesk vypadal tak, jak má. Krajním případem uchopení je výroba, proměna přirozenosti v materiál a matriálu v užitnou věc. Výrobek se časem také proměňuje, většinou k naší nelibosti.
Vzájemným uchopováním přirozeností se ustavuje jak jednota světa a kolotání přírody, tak konkrétní tvary a ostatní vlastnosti (schopnosti) každé přirozenosti. Pokud z žaludu něco vyroste, tak do bude dub. Konkrétní žalud určuje konkrétní druh dubu a dokonce i řadu tíhnutí k určitým vlastnostem. Ale o velikosti stromu a rozmístění jednotlivých větví po sto letech (pokud se jich dožije) rozhoduje taky půda, počasí a to, v jaké jeho velikosti přišla koza nebo osel. Žijeme vzájemným otloukáním, dokud na ně nezajdeme. Ve šťastných případech můžeme místo o vzájemném otloukání mluvit o společném užívání si světa.
Dál na: Podoby bohyně
Zpátky na Vánoční seminář
