Svatý František

Svatý František na fresce v dolní basilice v Assisi.

Svatého Františka už uchopilo umění.

Takže svatý František – aby měl Zdeněk N. radost. Píšu o něm i v Alternativách (dějin) filosofie:

Bratr František (1182-1226) byl vášnivě věrný křesťan, i když svéhlavý. Zdánlivě jen naivní prosťáček, obdařený hlubokým vnímáním lidské bídy (dnes by se to nazvalo sociální cítění), ale i lidského přátelství a především krásy světa, projevované ve všech jednotlivých přirozenostech. Rozhodně není žádný dialektik (příznivec logiky), ale kupodivu většinou nevystupuje ani jako reprezentant typu „muže božího“, hlavně se tak nevyjadřuje, i když jej lid do podobné pozice občas posunuje. Prostě „svatý František“, v tomto případě snad opravdu, málem předchůdce hippies, nebýt jeho péče o řadu konkrétních věcí, určitě velký kritik konzumního způsobu života. Františkova úspěšná snaha o opravu církve ve smyslu kostela a marná snaha o reformu církve ve smyslu instituce je přímo dojemná. Proč nás ale má zajímat v dějinách filosofie? Nejspíš jako promarněná naděje, jejíž pokračování se ve školní filosofii zvrtlo podobně jako v církvi.

Hlavním Františkovým literárním dílem je píseň Chvála stvoření (Laudes Creaturarum), často zvaná Píseň bratra Slunce, kterou napsal v umberském dialektu italštiny. Můžeme ji chápat jako rozvinutě sapienciální a mystickou ozvěnu 104. žalmu. Je to vlastně svého druhu „pozitivní teologie“, totiž nebýt toho, že oním slovním spojením se standardně označují vesměs nechutnosti (důkazy boží existence a "ontologické vlastnosti boží"). František představil základnější pozitivitu božství, a to v podobě oslavy Tvůrce prostřednictvím oslavy Stvoření, které svého Tvůrce samo oslavuje svou existencí a krásou.

Svatý František byl vždycky velice oblíbený v lidových vrstvách. Nejde však o posudek typu „v kolektivu oblíben“, nýbrž o projev blízkosti, srozumitelnosti, současně hloubky a opravdovosti, občas navíc s kritickým ostnem vůči ekonomické i „duchovní“ moci autorit a institucí. Největší odezvu ovšem měly živé obrazy vánočního betléma.

Zatímco u lidu se dědictví po svatém Františkovi postupně posunovalo k roztomilému kýči, tak ve františkánských filosofických a teologických školách došlo proměny do podoby augustinovsky laděné scholastiky. Přece jenom však duši popisuje jako hmotnou a občas i zde vysvítá vizionářství a vzpurnost (Roger Bacon) nebo obzvláštní hravost, včetně třeba technické experimentace.

Františkánské malby ve stylu figuratio geometrica měly přesvědčit o reálnosti zobrazených scén. Na rozdíl od ikon totiž vypadaly málem jako živé. Na druhé straně tím připravily cestu novému verismu.

Dál na: Narození Syna božího

Zpátky na Vánoční seminář