Náboženství
Stránka se připravuje
Víme, že Řekové mají mnoho bohů, bohyň i dalších mytických bytostí. To může někomu připadat zvláštní, v globálním měřítku to je ovšem naopak obvyklé. Podobně obvyklá je také další odlišnost od křesťanství a jemu podobných náboženství, totiž že Řekové nemají kanonické náboženské spisy, nic na způsob Bible. Překvapivé to je pouze tím, že jde o kulturu vysoce gramotnou a navíc hodně upovídanou. Náboženskou roli zde ovšem má veškerá poezie (a divadlo), přinejmenším do konce archaické doby. Další jenom zdánlivou zvláštností je, že řecké náboženství nemá žádnou nauku, žádná náboženská dogmata nebo aspoň katechismus. Snad nejobtížněji pochopitelná je pro západního člověka ta zdánlivá zvláštnost, že bohové Řeků nejsou „nadpřirození“, ale jsou součástí přírody (přirozenosti, fysis), i když neskonale významnější a mocnější než všechno ostatní. Bohové pořádají svět, ale nestvořili jej. Další jen zdánlivou zvláštností je, že řecké náboženství má jen málo institucí (lokáních, třeba kolem významné svatyně), a žádnou centrální, nic na způsob církve. Nemá ani žádné misie a slovo „víra“ zde není klíčovým náboženským termínem. Bohové se od lidí liší především tím, že jsou nesmrtelní; když někteří z nich umírají (Dionýsos), nepřestávají tím existovat. Nemají vůli ani duši, takové lidské věci by nesmrtelným neslušely. Mají však lidské vlastnosti a vášně, což krom jiného dává vznik četným potomkům, někdy dokonce polobožským, s lidskými ženami. Vzájemné spory bohů, zvláště o pěkná místa, uvádějí do chodu mýty (např. o Théseovi) i dějiny (např. trójskou válku).
To ostatní už je nějak podobné tomu, co známe ze svého okolí: přechodové rituály (svatba, pohřeb), modlitby, chrámy, oltáře, oběti. Jenom ty oběti vypadají jinak, obětují se zvířata, květiny, koláčky, velmi vzácně a jen na některých místech i lidé. Oltáře nejsou v chrámu, ale před chrámem, protože obvyklá bohoslužba se děje venku před chrámem, v chrámu je většinou „jenom“ socha božstva. V rané antice – a na některých místech i později – není chrám potřeba, stačí oltář, často na ohrazeném svatém místě (temenos). Pouze na mysterijních místech bývají chrámy stavěné pro shromáždění lidí uvnitř, někdy i s jakýmsi vnitřním „divadelním“ prostorem.
Sochy jsou ctěné jako zobrazení a příbytek božstva. To se stane v očích židů a pak i křesťanů či muslimů odporným příkladem idololatrie („modloslužebnictví“), leč jde opět o velice obvyklou věc. Část křesťanů na to navazuje, dnes hlavně pravoslavní a katolíci. Když by jim někdo (třeba radikální protestant nebo dokonce ateista) řekl, že se klaní výrobku lidských rukou a ne Bohu, odpověděli by stejně, jako by dávní Řekové odpověděli židovi nebo křesťanovi: „Neklaníme se přímo té soše, ale tomu, koho zobrazuje.“ Navíc by ovšem někteří dodali, že tomu, kdo v ní přebývá a skrze ni působí. Na námitku, že to v praxi leckdy vypadá jinak, by odpověděli už opět stejně jako část křesťanů, totiž že je lepší tolerovat lidové projevy emocí než náboženskou vlažnost.
Kromě toho mají Řekové také proroky (věštce) a věštkyně. Zvláštností jsou ovšem věštírny, které jsou významnými náboženskými centry. Odpovědi z Delf, Kláru, Didymy nebo Dódóny jsou většinou brány velice vážně.
Bohyně a bohy si můžeme předběžně představit albem podob bohů, zatím viz www.fysis.cz/Z/index.htm. Musíme postupovat šetrně, abychom se nezpronevěřili tomu, že toto náboženství nemá závaznou nauku. Místo ní má mýty, ale ty žijí při bohoslužbě, v poezii a na divadle. Mýty i bohy a bohyně stejně potkáme všude, kam vstoupíme, a na každém místě se nám ukáže určitý aspekt některého z nich.
Musíme si však uvědomit, že Řekové mnohdy překrývají starší kultury: přejímají posvátná místa a mnohdy i náboženské ideje. To se týká hlavně Malé Asie, Kréty, Kyklad, mysterijních míst, části věštíren. Navíc jsou v kontaktu s různými kulturami své doby, mnohé od nich přejímají, ale také je ovlivňují. Budeme tedy na řecké půdě potkávat i bohyně a bohy starších nebo prostě jiných kultur, někdy jako hosty z dáli, jindy jako přetavenou součást řeckého světa. Vzájemná překrývání různých náboženství bývají velice zajímavá. Ostatně, patří k nim i oboustranný vliv řeckého a starolatinského náboženství, dokonce do té míry, že většině západních lidí pak obojí málem splývá.
Nejvýznamnější překrytí řeckého náboženství nastává šířením křesťanství. To přichází do Řecka už v polovině 1. století a v raném 4. století představuje významnou menšinu a stává náboženstvím vládních kruhů. Brzy poté je Řecko většinově křesťanské, ustavuje se zde ortodoxní větev křesťanství, tedy doslovně: kladoucí důraz na vypracovanou liturgii. Řecké ortodoxii, tedy „pravoslaví“, proto nesmíme podsouvat západní užívání slova „ortodoxie“ ve významu „pravověří“, což by bylo také v konfliktu s jazykovým významem tohoto výrazu. Pravoslavným jde především o náležitý způsob slavení bohoslužby. Původně antagonisticky (misijně) laděné monoteistické náboženství z židovského kadlubu (zákaz zobrazování) se v řeckém prostředí otevřelo dokonce kultu Panny Marie, v podobách nečekaně blízkých zobrazením Artemidy Kúrotrofos (kojící dítě). Někdo se takové souvislostí zhrozí, jiný je jí nadšený. Rozkol kulturních oblastí křesťanského Východu a Západu vyvrcholil rozštěpením na pravoslaví a katolickou církev. V průběhu středověku a renesance se však Řecko potkává znovu i se západními křesťany (katolíky), totiž s křižáky a s Benátčany, a to jak konfliktně (křižácké vyloupení Kontantinopole), tak místy i přátelsky. V současné době se velká většina Řeků hlásí k pravoslaví.
Islám, který do Řecka přinesli Turci a místy už předtím Arabové, zde většinou nezapustil hlubší kořeny. Navíc pak ustoupil v době řeckého národního obrození a při výměně obyvatel zemí připojovaných k řeckému státu začátkem 20. století za Řeky z území současného Turecka.
Plodem křesťanství, judaismu i řeckého náboženství je ovšem také novodobý evropský ateismus, ale to by už bylo jiné povídání. Pro jistotu nebudeme moc rozlišovat mezi náboženstvími údajně „živými“ a údajně „mrtvými“, vždyť leckterý z bohů zemřel, aniž by tím přestal být mocným bohem, a to nejen v Řecku.
Souvisle číst: v typickém případě: Filosofie a věda
