Antika šedobílá a barvitá
Stránka se připravuje
Ze školy si pamatujeme frázi „již staří Řekové“, z muzeí bílé sochy, z knih „hlavy“, tedy busty vesměs šílených státníků a většinou nehistorické „portréty“ filosofů. Antický chrám ovšem poznáme, podle bílých sloupů s hlavicemi. Podobně je tomu s našimi představami o starém náboženství nebo filosofii. Často máme o Řecku povědomí utvořené filtrem latinského převzetí řecké kultury, pak renesancí, klasicismem… Koho by to mělo bavit?
Jenže ty chrámy byly barevné a většina soch taky; řecké náboženství se nedá vtěsnat do otázky, který bůh je bohem čeho; stará filosofie se nedá postihnout otázkou, z jakých živlů nebo prvků všechno sestává. Antické divadlo má dodnes svou sílu, pokud je ovšem někdo umí zahrát.
Eric R. Dodds na začátku své knihy Řekové a iracionálno (s. 11), popisuje, jak v Britském muzeu potkal znuděného mladíka, který mu s nešťastným výrazem říkal: „Vím, že je hloupé to přiznat, ale na mně tyhle řecké výtvory vůbec nepůsobí... Je to všechno tak příšerně racionální, jestli mi rozumíte.“ Dodds tím ilustruje problém tradičně klasicistního přístupu k řecké antice a kvůli kontrastu s tím raději ukazuje roli „iracionálních“ témat v Řecku.
Mám podobnou zkušenost, viz historka Pergamonský oltář. Reaguji na ni také návodem na prohlížení muzeí a galerií: Jak se chovat v muzeu.
Navíc vstupujeme do problému, jak porovnat mýty a dojmy s texty a fakty, viz exkurz Skutečnost dojmů a faktů. Bez takovéto konfrontace bychom jenom soukali další zbytečný text z už tak nepřeberné vzdělanostní tradice. (Viz také Úskalí tradice a lidové slovesnosti.)
Souvisle číst: historka Pergamonský oltář, exkurz Jak se chovat v muzeu, nebo rovnou Co je dobré vědět předem a co stačí až potom
