Parmiskovo zázračné uzdravení

 exkurz - Stránka bez jednoznačného pokračování

Parmiskos nebo Parmeniskos z Metapontu byl možná pythagorejec z jižní Itálie, prý žil už v 6. století před n. l. Novodobé edice nejstarší řecké filosofie jej zařazují mezi předsokratiky. S Délem jej spojuje legenda, kterou Athénaios z Naukratidy v 2. století n. l. excerpoval z díla Séma z Délu. Stojí za ocitování.

Parm(en)iskos, zlomek A 3 /1 u Athénaia:

„Parmeniskos z Metapontu, jak tvrdí Sémos v 5. Déliadě (viz exkurz Sémos z Délu), byl první, kdo sestoupil do Trofónia k Plútónovi, a když vystoupil, nemohl se už smát. Když v té věci žádal o věštbu, Pýthie pravila:

Ptáš se mne na smích, ty zarputilý, chtěl bys být ukonejšen;
dá ti matka doma, nejvýtečněji.

Když takto dostal naději, znovu se vyptával na domov smíchu, plul, jakoby o nic nešlo, až zklamán konečně jednou náhodou přišel na Délos. A žasnul nad vším, co tam na tom ostrově potkal, až přišel do svatyně Létóon, jmenuje se podle Apollónovy matky, aby spatřil jakousi významnou sochu. Když však uviděl, že je to ohyzdné dřevo, neočekávaně se zasmál. A když boží šlechetnost přivodila, že byl zbaven nemoci, velkolepě uctil boha.“

Vtip je v tom, že po drsném zasvěcení v boiótském Trofóniu u Lebadeie (Livádie), dotyčný často ztratil paměť nebo přinejmenším humor, pokud vůbec přežil splavení ponornou říčkou. Delfská věštba měla samozřejmě na mysli matku Apollónovu, tedy bohyni Létó, ne Parmeniskovu matku. Skrze Pýthii přece promlouval Apollón. A Létó mu opravdu navrátila smích, i když prostřednictvím své prastaré sochy, z hlediska tehdejšího turisty neforemné. To „ohyzdné dřevo“ bylo nejspíš xoanon, tedy silně stylizovaná dřevěná plastika z ranější archaické doby. (Viz také řecký text legendy.)

 Souvisle číst: v typickém případě: Lví terasa

 Zpátky na obsah podkapitoly Posvátnou cestou

 Zpátky na obsah kapitoly DÉLOS

 Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy: POUŤ NA KYKLADY