Kykladský pocit: Porovnání verzí

Verze z 28. 11. 2017, 11:37

Chóra Naxu

Čestná stráž

Siesta

Život na Kykladách je krásný, leč tvrdý: slunce, moře, skály a vítr. Kyklady poskytují těžko popsatelnou kombinaci velkoleposti a titěrnosti, útulnosti a exotiky; bezpečí a divokosti, drsnosti a něhy. Z jedné strany vzato je to výlet spíš pro děti nebo starší dámy: do bezpečí, kde je všechno malé, všude je blízko, nikde není moc horko, žádných 40 °C (s výjimkou Théry), nehrozí mráz (s výjimkou hor v lednu) – viz info Podnebí Kyklad, všude žijí nějací lidé, většinou velice příjemní, potkáváme minimum přírodních rizik. Takhle vnímá Kyklady člověk po výletu třeba do Anatolie (východnější Turecko) a podobně by je asi vnímal otrlý světoběžník. Je tu mnohem bezpečněji a hlavně pohodověji než v Čechách, a to nejen z hlediska výletníka, navíc se tu vůbec nekrade, určitě ne místní lidé. Z druhé strany vzato dovede tento titěrný mikrosvět překvapovat hloubkou a složitostí své fraktální struktury a občas i vystrkovat drápky, někdy pořádné. Tak třeba naplánovaný výlet na pouhých 12 kilometrů vzdušnou čarou probíhá zpočátku až trapně civilizovaně po asfaltu v okolí dobře vedených hospod, pak ale po skalách a kamení vystoupáte na ostrovní vysočině desetkrát za sebou o 200 metrů nahoru a zase dolů pustinou, mezi trním kvality hřebíků, spálí vás sluníčko a div neodnese vítr – a člověk je málem na konci sil. A co teprve moře! Povětšinou přívětivé moříčko, kouzelně modrofialové s odlesky azuru, jindy zažene člověka od pobřeží a pořádně pohoupe i opravdu velkou loď. Člověk je vysušený světlem a větrem, mokrý a slaný od vln, nakonec se z něho naprosto odevšad sype sůl. Všude je samá skála, v moři i ve vnitrozemí. Některá místa jsou sice blízko, ale přesto jsou nečekaně odlehlá, přístup k nim je složitý. I tam však časem potkáte rybáře nebo pastýře – nebo holandského turistu. O pár kilometrů vedle – ovšem vzdušnou čarou – je městská civilizace se všemi výdobytky postmoderny, jen na to mít. Některé z odlehlých samot kdysi bývaly důležitými centry, což pěkně ukazuje povahu světaběhu. Všude se klidně procházejí kočky (pokud nespí rozvalené na židli) a na skalních vyhlídkách postávají kozy.

Budeme procházet půvabná městečka, plná pokladů z různých tisíciletí, ale většinou taky turistů, a mnohdy nebudeme tušit, zda jsme v pohledném maloměstě nebo v jednom ze skrytých center velkého světa. Několik tisíc domácích obyvatel, prvotřídní památky a muzea, množství penzionů, hospod i cestovek, přístavy a letiště, samozřejmě autobusy. Všechno je bílé a modré, od staveb po státní vlajku! Část z toho je opravdu až kvůli turistům, někdy včetně řady renovovaných „tradičních“ staveb, hospod, obchodů a dalších věcí. Část toho sem však odjakživa patří, protože to jsou důležité námořní křižovatky a místa slavná. Dobře se to pozná po konci října, kdy turisté skoro vymizí a Kyklady se ukazují jako by v domácím oblečení. Část letní velkosvětskosti jim i v této nostalgické náladě zůstává.

Mnohé jevy, které jsou jinak společné snad všem ostrovům – viz info Insulární efekty – se na Kykladách projevují mnohem silněji díky velice exponované fraktální struktuře kykladské krajiny.

 Souvisle číst: Exkurz Život na ostrovech nebo rovnou na Obřady turistů

 Zpátky na obsah kapitoly NAPŘED O KYKLADÁCH

 Zpátky na začátek (obsah) kykladské knihy:  POUŤ NA KYKLADY